Julius Hůlek - recenze - koncert 10.6.2011 - Beethoven
A na závěr opět Beethoven - 10. 6., chrám sv. Barbory
Závěrečný koncert patřil Beethovenovi a plným právem si zasloužil přívlastek „slavnostní“. Navíc završil charakteristické festivalové kriterium dramaturgického přínosu a vynalézavosti, stejně tak splnil míru vkusné atraktivnosti vystoupením interpretačních protagonistů v rámci celotýdenní události. Orchestrální složka koncertu příslušela Komorní filharmonii Pardubice pod taktovkou v oblasti hudby mnohostranně aktivního a úspěšného Marka Ivanoviće. Jmenovaný orchestrální kolektiv se zdaleka netěší jen působnosti regionálně limitované, což i tentokrát názorně potvrdil – zejména vzhledem k podmínkám ad hoc či příležitostné spolupráce – vybroušeným a navíc i espritovým výkonem. Z dirigentova výkonu vyzdvihněme schopnost, kterak soustředěnou pozorností, pečlivostí a zároveň nadhledem dosáhnout optimálního a hodnotného efektu.
Vskutku působivý vstup zajistilo uvedení Klavírního koncertu D dur, op. 61 Ludwiga van Beethovena. Ano, tak stálo v programu, avšak nenechme se mýlit označením blíže „neznámého“ Beethovenova Klavírního koncertu. Jde o autorovu úpravu dnes posluchačsky bezprecedentního, ale v době vzniku (1803) vlažně přijatého jediného Beethovenova Koncertu houslového. Veškeré apriorní pochybnosti na adresu autenticity, instrumentačních specifik zvolených sólových nástrojů atd. hned zkraje dokonale rozptýlil Konstantin Lifschitz, na němž spočívala jedna z hlavních sólistických zátěží celého festivalu. Přesvědčil, že i úprava tak vyhraněného koncertantního díla může přinést hodnoty naprosto klavíristicky autentické. Dokázal to bezprecedentní technickou bravurou, dokonale vyváženou osobitou prací s dynamikou a uměřenou agogikou – to je skutečná tvořivá páteř jeho výrazového umění. Rozmanité finesy v tomto ohledu uplatňoval i na miniaturních plochách, včetně figurací. Patřičnou robustnost první věty (prostoupené též strhujícími kontrasty) vystřídalo lyrizující umění vypointované kantability, přičemž dialog s orchestrem stále více, zejména po attacca, nabýval na důležitosti. Lifschitz svému nástroji doslova rozkazoval a v rozsáhlé oslnivé kadenci četná překvapení nebrala konce.
V Beethovenově Trojkoncertu C dur, op. 56 k sólovým partům usedli houslista Daishin Kashimoto, violoncellista Jiří Bárta a klavírista Konstantin Lifschitz. Neradi bychom pouze opakovali slova, charakterizující jejich komorní spolupráci při interpretaci Klavírního tria D dur, op. 70 a Sonáty G dur, op. 96 téhož autora, nicméně rozhodující je, že tvořivá interpretační konstelace i výsledný efekt byly skutečně analogické. Bravurní lesk díla zazářil plnými barvami a trojice jmenovaných protagonistů tu štědře rozdávala vše, co po technické i výrazové stránce takříkajíc měla k dispozici. A také – dokonale uvolněnou, spontánní radost ze hry. Na pozadí toho všeho při nastudování tuším závažný koncepční podíl violoncellisty Jiřího Bárty, uměleckého ředitele festivalu.