Julius Hůlek - recenze - koncert 11.6.2011 - Schubert
Postludium - 11. 6. 2011/18:00 - Jezuitská kolej/GASK
Většina festivalových koncertů se uskutečnila v prostoru dnes již světoznámého chrámu svaté Barbory. Jednou ze dvou výjimek bylo takzvané Postludium, sobotní podvečerní koncert v sálu Jezuitské koleje, jedinečného barokního komplexu v těsném sousedství zmíněného chrámu. Letos poprvé se toto Postludium, tedy koncert navíc či na rozloučenou, stalo protipólem zahajovacích Preludií, konaných o týden dříve.
Program Postludia vyplnilo jedno jediné dílo – Smyčcový kvintet C dur Franze Schuberta. Dodejme, že dílo v nejednom ohledu nejen jedinečné, ale i výjimečné, je poslední skladbou, kterou Schubert stačil dokončit ještě za svého života. Takže závěr festivalu byl vlastně profilován autorským tvůrčím testamentem. Schubertův Kvintet exponuje dvě violoncella, jejichž přítomnost výrazně spoluutváří nezaměnitelný zvukově barevný témbr skladby. Přítomnost, respektive rezidua klasicistního stylu, jsou toliko východiskem, zatímco celkový tvar se svým vyzněním ocitá už někde jinde, a tím je zároveň dílem stylově nadčasovým. Celek „pouze“ třívětého, avšak téměř hodinového kolosu je důsledně prostoupen neutuchající melodikou a troufám si říci, že Schubertova bytostná písňovost tu míří do hierarchicky vyšší roviny.
Charakteristika, kterou jsme právě souhrnně nastínili, totiž především postihuje závažné a charakteristické kompoziční rysy, na něž se zcela záměrně soustředila interpretace typicky „workshopového“ nastudování Daishiho Kashimota a Romana Patočky (housle), Karla Untermüllera (viola), Jakuba Tylmana a Jiřího Bárty (violoncella).
Provedení vytvářelo dojem, jako by před posluchači byl rozestřen ať už literární, nebo dokonce filmový barvitě proměnlivý a napínavý příběh. První věta byla příznačně otevřena temperamentním, razantním nasazením, přičemž určující role připadla D. Kashimotovi, jehož suverénní nadhled na sebe ještě nejednou patřičně upozornil v dalším průběhu. Už tady jsme zřetelně rozpoznali váhu nevšedního sdělení, kterou Schubert záměrně přisoudil dvojici violoncell (se zaujetím jsme tu sledovali důvodný individuální přístup obou cellistů, zejména pak J. Bárty, navíc od druhého violoncella!). Pokud jde o prostřední větu (bohatě, tempově i náladově profilované Scherzo) zřejmě nejnázorněji osvětlilo výše zmíněnou nadčasovost díla, zvláště výrazovou náladotvorností i počáteční kontemplativností a také vřelostí (to vše v interpretačně pozoruhodném strukturování, včetně dělené melodiky). Dobově oblíbená „lovecká“ tematika se charakteristicky uplatnila v mistrné stylizaci, aby s kontrastní kontemplací předjímala návrat k výchozí, tentokrát až dravé náladě. Optimálním shrnutím snahy zúčastněných interpretů může být zdařilá snaha o komplexní postižení nevšedního díla plného originálních nápadů, včetně pro Schuberta tak charakteristického zvýznamnění epizodických fragmentů.