Julius Hůlek - recenze - koncert 7.6.2011 - Beethoven - Smetana
Beethoven a Smetana - chrám sv. Barbory - 7. 6. 2011
I komorní koncert, konfrontující tvorbu Ludwiga van Beethovena a Bedřicha Smetany, byl situován do chrámového prostoru a řekněme rovnou, že s prospěchem. Výrazová stránka vybraných děl, respektive její interpretační naplnění, vhodně korespondovaly s rozšířenými zvukovými dispozicemi chrámové lodi. Rozhodující díl očekávání a pozornosti byl soustředěn na první polovinu večera zahrnující díla L. v. Beethovena, na nichž se podíleli houslista Daishin Kashimoto, klavírista Konstantin Lifschitz a violoncellista Jiří Bárta. Nejdříve bylo provedeno Klavírní trio č. 5 D dur, op. 70, následovala Sonáta pro klavír a housle č. 10 G dur, op. 96.
Hned na začátku Klavírního tria interpreti dokázali dát následujícímu průběhu do vínku žádoucí „odpich“ a tento náboj dál směrovali a rozvíjeli s neutuchající vervou. V tomto kontextu nádherně vyzněly ztišené partie dialogu houslí a violoncella. Nicméně dominantní role příslušela klavíru, pod rukama K. Lifschitze především rezolutně robustnímu, ale také navýsost brilantnímu podání, navíc s překvapivými kontrasty. Výrazově naprosto úchvatný byl začátek volné věty v adekvátním rozlišení tří rozličných nástrojově-kompozičních pásem. Opět četná přednesová překvapení, originalita a kontemplativní ponor, opět znamenitý klavír s úžasnými dynamickými efekty a dokonalou koordinací obou rukou. Všechny tyto devizy se nenuceně přelily i do ztvárnění robustně furiantského finále, ve virtuózní gradaci obdařeného vichrným spádem hudebního dění.
Svéráznou kapitolu představovalo pojetí a provedení Houslové sonáty. Dalo by se říci, že bylo až impresionistické, a to permanentním proplétáním a vlněním vzájemně odstíněných nálad uvnitř její celkové atmosféry. Jinak velice razantní D. Kashimoto svůj part paradoxně ztišil dokonce více než musel, ovšem právě tím docílil napjaté pozornosti zaujatého publika (dodejme, že zejména na tomto efektu byla vystavěna volná věta). Zmínit je třeba nenucenou variační hravost, s místy až laškovně odlehčeným výrazem. Kashimoto zazářil, aniž by suverénní Lifschitz u klavíru musel cokoliv slevit.
Záležitost sui genesis rovněž představovalo uvedení Klavírního tria g moll, op. 15 Bedřicha Smetany jakož i všechny okolnosti s tím spojené. Právě zde je na místě zmínit určující charakteristický rys kutnohorského festivalu, jenž je de facto velkorysými večerními koncerty vlastně velkým, celotýdenním hudebně-interpretačním workshopem, kde krátkodobé nastudování individuálně připravených děl bezprostředně ústí ve veřejnou prezentaci. A to jak s rizikem kritického ohlasu, tak vítanou překvapivou originalitou ztvárnění na způsob „teď a tady“. Na popisovaném koncertu se dynamika tohoto principu projevila snad nejmarkantněji a neváhejme předpokládat, že Smetanovo Klavírní trio svou stylovou vyhraněností představovalo úkol zvlášť obtížný a odpovědný, zároveň adekvátně a osobitě naplněný. Kashimoto s Lifschitzem se v něm skvěle orientovali, violoncellista Jiří Bárta pak fungoval jako flexibilní a účinný svorník a katalyzátor uprostřed těchto svérázných individualit. Výsledkem byl tvar stylově poněkud odlišný od domácích interpretačních zvyklostí, avšak tím cennější.