Julius Hůlek - recenze - koncert 6.6.2011 - "Vox Animae"
Mezinárodní hudební festival Kutná Hora 2011 – 4. ročník
PhDr. Julius Hůlek
Vox Animae - chrám sv. Barbory - 6.6.2011
Program koncertu nazvaného Vox Animae působivě rámovaly skladby pro sólové varhany v podání Drahomíry Matznerové. Nejdříve zazněla Introdukce a Allegro ze Symfonie d moll č. 1, op. 42 francouzského pozdního romantika Alexandra Guilmanta názorně demonstrující dobově podmíněný žánr varhanní symfonie. Vybraným celkům jednoznačně vévodil charakteristický patetismus, místy ovšem výrazově zmírněný a prosvětlený, nicméně interpretace stavěla především na kontrastu, ať už zvukově barevnou expresí či dynamikou. Takto už zkraje byly názvuky tónové temnoty prosvětleny, obdobně při provedení druhého tématu zapůsobil pastelový odstín.
Karneval zvířat Camilla Saint-Saënse čítá celkem čtrnáct částí a kromě běžných smyčcových nástrojů, dvou klavírů, flétny a klarinetu se tu uplatní též zvonkohra a xylofon. Cyklický útvar je pestrým hudebním „brevířem“ četných citátů ze skladeb jiných autorů, namnoze parodických, jakož i, jak název napovídá, jedinců i prostředí zvířecího světa. Skladatel svému Karnevalu vtiskl specifický zvukový charakter, kterému se v chrámovém prostoru dostalo jedinečného ozvláštnění. Zmíníme například efekt zvukomalby, nebo virtuózního klavíru, dále žánrovou karikaturu kankánu s „tahavými“ smyčci. Dojem ovšem posílil nejen charakterizační podíl jednotlivých nástrojů, ale též ironizace některých kompozičních postupů. Bylo zřetelně cítit, jak si interpreti vychutnávají instrumentační experimenty. Zvláštní úloha příslušela klavíru, mj. se pěkně poslouchala jeho kombinace s celestou. Celkově možno konstatovat, že právě zvukomalba byla bohatě profilovaná a dynamizovaná, místy v daném prostoru vyvolala iluzi mnohem početnějšího tělesa.
Těžiště posluchačského očekávání a pozornosti spočívalo v provedení známé quasiavantgardní kompozice Vox Balneae – Hlas velryby pro tři maskované hráče belgického autora George Crumba s evidentními messiaenovskými afiliacemi. K působivosti uvedení vydatně, konkrétně akusticky, přispěl chrámový prostor s přísvitem modravého osvětlení maskovaných interpretů (Žofie Vokálková – flétna, Jiří Bárta – violoncello, Jan Čech – klavír). Všichni tři byli naplno zainteresováni – ať už výtečným plněním virtuózních nároků svých partů, netradičními postupy a odpovídající potřebou specifické tónové kultury, nebo vzájemně náročnou koordinací. Podařilo se jim vystavět proporcionálně vyváženou, gradující a v závěru smířlivě vyznívající konstrukci celé, přibližně dvacetiminutové jednolité kompozice. Důležitá byla jejich role v optimálním výrazovém nasazení i účinu zvláště v rozsáhlých monologických partiích – snad právě zde možno hledat důvod, proč koncert nazvat „hlasem duše“. Té se příkladně zhostila flétnistka Ž. Vokálková.
Bylo naprosto logické, když D. Matznerová zcela bezprostředně navázala varhanní skladbou Canto di Forza lotyšského soudobého autora Paterise Vaskse, jenž se v mnohém nechal stylově inspirovat a ovlivnit právě G. Crumbem. Neokázale oproštěný chorálový základ plynulou evolucí vyústil v dost radikální gradaci (překvapivě zmírněnou rozsáhlou meditativní plochou), zcela v duchu nastolené atmosféry dramaturgicky originálního programu celého večera.