Dita Kopáčová Hradecká, Moderní klavír je úžasné médium
Už loňský pilotní ročník
Mezinárodního hudebního festivalu Kutná Hora dal najevo, že vznikla přehlídka v
českém prostředí ojedinělá. Koncept jde opačnou cestou než drtivá většina
festivalů: důležitá nejsou jména hvězd, to podstatné tkví ve tvůrčí atmosféře a
souznění v přístupu k interpretaci a k umění vůbec. Mezi spřátelenými hráči, které
letos violoncellista Jiří Bárta
pozval, se objevil pianista Konstantin Lifschitz, jehož jméno je uznáváno
spíše mezi fajnšmekry. Světoběžníkovi z Charkova (více se o něm dočtete v
rozhovoru na straně 10) patřil večer nazvaný podle Janáčkova cyklu Po zarostlém
chodníčku. V kostele sv. Jana Nepomuckého, který je jedním z několika atraktivních
festivalových dějišť, není nejpříhodnější akustika: mohutný dozvuk způsobuje, že
rychlejší pasáže v basu se slijí v jednu zvukovou stěnu - a to je hlavně v případě
Goldbergovských variací škoda.
Bachovo opus magnum klávesové hry však přišlo na řadu až po janáčkovském programu. Lifschitz doprovodil Jiřího Bártu v Pohádce pro violoncello a klavír. Bártův introspektivní, a přitom expresivní styl si dobře rozuměl s epickým charakterem kusu. Houslistka Lara St. John zase zdůraznila nervní stránku tohoto autora v Sonátě pro housle a klavír. V cyklu Po zarostlém chodníčku pianista odkryl Janáčka coby autora moderního, u nějž se výraz a účinek nedá ohraničit názvy jednotlivých částí.
Po nezbytné pauze nastoupil Konstantin Lifschitz do setmělého kostela, aby soustředěnému publiku nabídl Bachovy Goldbergovské variace. Vypadal jako černý kudrnatý ďábel, ovšem tóny jako by se snášely z té nádherně zdobené sakrální klenby. Rychlé variace měly nejvyšší tempo a současně hravost a nadhled, se stupňujícími se technickými obtížemi jako by pianista ještě více pookříval; na druhou stranu všechny části mollové byly magickými momenty, jež zněly velebně i étericky. Lifschitz využil celé dynamické škály klavíru i zkušeností s dobovým nástrojem. Zdobení uplatňované v důsledně dodržovaných repeticích znělo bezprostředně, jako by bylo dílem momentální nálady. Bezprostřednost je vůbec slovo, které Lifschitzovu hru vystihuje, patří k němu stejně jako vytříbená tónová kultura. Z jeho interpretace je slyšet osobnost s bohatým vnitřním životem, což vnímavý posluchač vycítí.
Dita Kopáčová Hradecká
Harmonie 07/2009