MFKH 2016

Napsali o nás

Hudební rozhledy - Julius Hůlek - 08/2016

Mezinárodní hudební festival Kutná Hora 2016

Letos již devátý festivalový ročník (4. – 12. 6.) přichystal pro své návštěvníky v tradičních kutnohorských chrámových prostorách plnících tak funkci koncertních síní celkem deset dramaturgicky vynalézavých a posluchačsky lákavých koncertů komorní hudby, kterou v běžném provozu slýcháme jen vzácně, popřípadě vůbec ne. To bývá pokaždé zdařile kombinováno s kriteriem zastoupení jubilujících autorů. Na ně především se soustředil zahajovací koncert v chrámu sv. Barbory, kde vedle 175. výročí narození Antonína Dvořáka byli připomenuti u nás méně známí autoři ruské provenience – 155. výročím narození a 110. výročím úmrtí Dvořákova mladšího současníka, pozdního romantika Antona Stěpanoviče Arenského (1861-1906) spolu s 20. výročím úmrtí polsko-ruského modernisty Mieczyslawa Weinberga (1919-1996).

 

Programově i geograficky blízko měl k tomu koncert z děl dalších jubilantů v Jezuitské koleji (7. 6.). Jan Mráček (housle), Jiří Bárta (violoncello), Terezie Fialová (klavír) s hluboce zainteresovaným prožitkem a mistrnou technikou názorně poukázali na překvapivou amplitudu rozprostírající se mezi dvěma Klavírními trii (č. 1, op. 8 a č. 2, op. 67) Dmitrije Šostakoviče (110. výročí narození). Impozantní bylo provedení Kvartetu pro housle, violu, violoncello a klavír (ještě s violistou Karlem Untermüllerem) současného lotyšského autora Peterise Vaskse (70. výročí narození). Obklopen Šostakovičovými Trii Vasksův Kvartet odhalil, jak překvapivě jednoduchými prostředky lze pracovat a zároveň docílit maximálního účinku. Ve vnitřní „prokrvenosti nekonečných ploch“ se interpreti přesvědčivě utkali s dynamickými kontrasty, dramatickými předěly a zlomy a publikum konfrontovali s nejedním překvapením.

 

Jak lze dramaturgickou nápaditost skloubit s přítomností skvělých interpretů názorně demonstroval výběr a provedení děl stylově odlišných, a přece spřízněných volbou obsazení. Mám na mysli Kvintet pro klarinet, lesní roh, housle, violoncello a klavír, op. 42 Zdeňka Fibicha (6. 6.) a Sextet C dur pro klarinet, lesní roh, housle, violu, violoncello a klavír, op. 37 Ernö Dohnányiho (10. 6.). Pravidelný host festivalu, francouzský klarinetista Michel Raison obdařený sólistickým nadhledem i komorním vcítěním a naopak nová „tvář“, hornistka Kateřina Javůrková, disponující nejen citlivým tónovým témbrem, ale i kvalitní technickou stránkou komorní souhry, se zasloužili o nadmíru působivý zážitek z poslechu jedinečných děl svého druhu.

 

Na festivalu jsme tentokrát v chrámové lodi sv. Barbory mohli postrádat grandiózní kreace z oblasti či pomezí jazzu, rocku apod., na které jsme byli zvyklí v posledních letech. Jejich místo ve stejném prostoru letos ovšem zaujalo něco, co sílu avantgardního náboje a strhující exprese, jakou každoročně ředitel festivalu Jiří Bárta dramaturgii buduje, posiluje, nabíjí novým nábojem a umocňuje, snad i předčí. Takovým artefaktem – a budiž řečeno, že přímo na piedestalu festivalového vrcholu – se stalo bezprecedentní provedení skutečně vzácně uváděného melodramatického cyklu Pierrot Lunaire, op. 21 Arnolda Schönberga napsaného už v roce 1912. Pod taktovkou dokonale s partiturou obeznámeného a připraveného Tomáše Hály se provedení s maximálním zaujetím a nasazením účastnili Oto Reiprich (flétna, pikola),Michel Raison (klarinet, basklarinet), Chloë Hanslip (housle), Karel Untermüller (viola), Jiří Bárta (violoncello) a Konstantin Lifschitz (klavír). Protagonistkou oněch „třikrát sedmi melodramů“ byla Iva Bittová s udivující lehkostí ztvárňující mluvené slovo v německém originálu a tam, kde bylo třeba nebo se to hodilo, nedílně uplatňující schopnost improvizačního odlehčení, včetně mimiky a gesta. (Pouze připomeneme, že v první polovině programu, ovšem ve zcela odlišné stylové rovině, spolu se Škampovým kvartetem kongeniálně dotvořila výběr z Moravské lidové poezie Leoše Janáčka v novodobé úpravě slovenského autora Vladimíra Godára.)

 

Bohužel není prostor na spravedlivé zhodnocení a ocenění ostatních koncertů, které by si to jistě zasloužily. Tak alespoň zmíníme ten úplně poslední (12. 6.), příznačně nazvaný „Piano Extravaganza“, jehož se kromě již jmenovaných klavíristů účastnili ještě britský pianista Hamish Milne a naše Ayla Bártová, jako barvitou i poučnou exhibici klavírní hudby (pro dvě ruce nebo dokonce levou ruku, přes čtyřruční klavír až po dva klavíry a skladby pro osm rukou) od baroka po 20. století a navíc skutečně efektní tečku za celým festivalem.

Harmonie online - Jan Hocek – 8.6.2016

Neobyčejně emotivní Šostakovič a Vasks v Kutné Hoře

IX.ročník Mezinárodního hudebního festivalu Kutná Hora ozdobil v pořadí čtvrtý koncert, tentokráte v GASKu, bývalé Jezuitské koleji. V úterý 7.června zde zazněly dvě klavírní tria Dmitrije Šostakoviče a klavírní kvartet současného lotyšského skladatele Péterise Vaskse.

Samozřejmě o kvalitě zvoleného repertoáru netřeba pochybovat. Ovšem to samo o sobě není zárukou hudebního zážitku. Co však z tohoto komorního koncertu učinilo až nadpozemský umělecký zážitek, byl způsob interpretace. Ovšem, violoncelista Jiří Bárta má se Šostakovičovou hudbou bohaté zkušenosti, ale přesto mne jeho strhující výkon a  výkony všech aktérů na pódiu zasáhly nečekanou silou. K dokonalé hráčské technice i ke schopnosti číst partituru interpreti přidali niterný emoční prožitek, jaký se tak často na pódiích festivalů vážné hudby neobjevuje. Zúčastnění hudebníci skladby v Kutné Hoře formou workshopů pouze nenacvičují, ale pojímají  je za své a do sebe. Navíc většina se kutnohorského festivalu zúčastňuje pravidelně, takže se hudebníci navzájem dobře znají. Hudba se tak proměňuje v silné lidské výpovědi…

Trio pro housle, violoncello a klavír č.1 s moll, op.8  je raným Šostakovičovým dílkem a dokumentuje jeho počáteční bezbřehou hravost a radost z hudby, nezatížené ještě existenciálními a ideologickými tlaky. Mladá britská houslistka Chloë Hanslip, violoncellista Jiří Bárta a ruský pianista ukrajinského původu Konstantin Lifschitz hráli patřičně uvolněně, někdy až rozverně, hodně zpěvně, občas byly patrny i jazzové inspirace.

Šestivětý Kvartet pro housle, violu, violoncello a klavír napsal Vasks v roce 2001. Jde o mimořádně emotivní dílo, které se od meditativního antré vyklene k vrcholu, které posluchače doslova rve na kusy, aby přišla jímavá katarze, jakou jsem snad dosud neslyšel. Úžasně vyzněly sólové party smyčcových nástrojů, dokonce ve spektrálních barvách. S Jiřím Bártou zde hrála jeho kmenová pianistka s Ebenova tria Terezie Fialová, která dokázala nejen udržet napětí uvnitř skladby, ale dokonce jej umocnit až k hmatatelnosti. V tomto nepřetržitém pnutí probíhala kongeniální souhra všech aktérů na pódiu; vedle Fialové a Bárty hráli vskutku znamenitě mladý houslista Jan Mráček, jenž v současné době studuje ve Vídni, a ostřílený violista Karel Untermüller, jinak člen Heroldova kvarteta. Více než půlhodinový kvartet byl odměněn dlouhotrvajícím bouřlivým potleskem.

Následovala přestávka, kterou jsem tentokrát opravdu přivítal (ačkoli jinak ji považuji spíše za narušení), neboť jsem měl pocit, že jsem právě slyšel snad tu nejsugestivnější komorní skladbu v mém dosavadním životě. A kladl jsem si otázku, zda se Šostakovič svým již vyzrálým dílem, které mělo po přestávce následovat, Vasksovi vyrovná. Možná to byla pošetilost, nebo malověrnost vůči velikánovi hudby 20.století, kterého mám ještě k tomu asi i nejvíc naposlouchaného, ale to jsem netušil, že Šostakovičovo Trio pro housle, violoncello a klavír č.2 c moll, op. 67 se co do barevnosti a sugestivity Vasksově skladbě nejen vyrovná, ale leckde ji i překoná. Šostakovič totiž dokáže být nejen progresivní, ale také více melodický, mnohdy až taneční, čerpající z ruské lidové hudby; pak také kontrasty mezi polohami mocněji sytí dramatičnost díla a dodávají mu i jistou narativnost. Bárta, Hanslip a Lifschitz mi, proč to nepřiznat, vyrazili dech! A nejen mně. Celé posluchačské auditorium povstalo k bouřlivým ovacím.

Dají se takové hudební emoce vyjádřit slovy? Natož pak koncert recenzovat, jakkoli posuzovat, když mne ta hudba vlastně zcela smetla ze všednosti a pocitu malosti až někam do jiné dimenze, opravdového světa? Pokusil jsem se onen výjimečný prožitek alespoň přiblížit…

Harmonie online - Luboš Stehlík – 1.6.2016

Chvála komorní hudby

IX.ročník Mezinárodního hudebního festivalu Kutná Hora ozdobil v pořadí čtvrtý koncert, tentokráte v GASKu, bývalé Jezuitské koleji. V úterý 7.června zde zazněly dvě klavírní tria Dmitrije Šostakoviče a klavírní kvartet současného lotyšského skladatele Péterise Vaskse.

Samozřejmě o kvalitě zvoleného repertoáru netřeba pochybovat. Ovšem to samo o sobě není zárukou hudebního zážitku. Co však z tohoto komorního koncertu učinilo až nadpozemský umělecký zážitek, byl způsob interpretace. Ovšem, violoncelista Jiří Bárta má se Šostakovičovou hudbou bohaté zkušenosti, ale přesto mne jeho strhující výkon a  výkony všech aktérů na pódiu zasáhly nečekanou silou. K dokonalé hráčské technice i ke schopnosti číst partituru interpreti přidali niterný emoční prožitek, jaký se tak často na pódiích festivalů vážné hudby neobjevuje. Zúčastnění hudebníci skladby v Kutné Hoře formou workshopů pouze nenacvičují, ale pojímají  je za své a do sebe. Navíc většina se kutnohorského festivalu zúčastňuje pravidelně, takže se hudebníci navzájem dobře znají. Hudba se tak proměňuje v silné lidské výpovědi…

Trio pro housle, violoncello a klavír č.1 s moll, op.8  je raným Šostakovičovým dílkem a dokumentuje jeho počáteční bezbřehou hravost a radost z hudby, nezatížené ještě existenciálními a ideologickými tlaky. Mladá britská houslistka Chloë Hanslip, violoncellista Jiří Bárta a ruský pianista ukrajinského původu Konstantin Lifschitz hráli patřičně uvolněně, někdy až rozverně, hodně zpěvně, občas byly patrny i jazzové inspirace.

Šestivětý Kvartet pro housle, violu, violoncello a klavír napsal Vasks v roce 2001. Jde o mimořádně emotivní dílo, které se od meditativního antré vyklene k vrcholu, které posluchače doslova rve na kusy, aby přišla jímavá katarze, jakou jsem snad dosud neslyšel. Úžasně vyzněly sólové party smyčcových nástrojů, dokonce ve spektrálních barvách. S Jiřím Bártou zde hrála jeho kmenová pianistka s Ebenova tria Terezie Fialová, která dokázala nejen udržet napětí uvnitř skladby, ale dokonce jej umocnit až k hmatatelnosti. V tomto nepřetržitém pnutí probíhala kongeniální souhra všech aktérů na pódiu; vedle Fialové a Bárty hráli vskutku znamenitě mladý houslista Jan Mráček, jenž v současné době studuje ve Vídni, a ostřílený violista Karel Untermüller, jinak člen Heroldova kvarteta. Více než půlhodinový kvartet byl odměněn dlouhotrvajícím bouřlivým potleskem.

Následovala přestávka, kterou jsem tentokrát opravdu přivítal (ačkoli jinak ji považuji spíše za narušení), neboť jsem měl pocit, že jsem právě slyšel snad tu nejsugestivnější komorní skladbu v mém dosavadním životě. A kladl jsem si otázku, zda se Šostakovič svým již vyzrálým dílem, které mělo po přestávce následovat, Vasksovi vyrovná. Možná to byla pošetilost, nebo malověrnost vůči velikánovi hudby 20.století, kterého mám ještě k tomu asi i nejvíc naposlouchaného, ale to jsem netušil, že Šostakovičovo Trio pro housle, violoncello a klavír č.2 c moll, op. 67 se co do barevnosti a sugestivity Vasksově skladbě nejen vyrovná, ale leckde ji i překoná. Šostakovič totiž dokáže být nejen progresivní, ale také více melodický, mnohdy až taneční, čerpající z ruské lidové hudby; pak také kontrasty mezi polohami mocněji sytí dramatičnost díla a dodávají mu i jistou narativnost. Bárta, Hanslip a Lifschitz mi, proč to nepřiznat, vyrazili dech! A nejen mně. Celé posluchačské auditorium povstalo k bouřlivým ovacím.

Dají se takové hudební emoce vyjádřit slovy? Natož pak koncert recenzovat, jakkoli posuzovat, když mne ta hudba vlastně zcela smetla ze všednosti a pocitu malosti až někam do jiné dimenze, opravdového světa? Pokusil jsem se onen výjimečný prožitek alespoň přiblížit…

Telefonotéka Českého rozhlasu - Vltava - Markéta Vejvodová – 26.5.2016

Violoncellista Jiří Bárta má rád koncertní život s adrenalinem

„V Kutné Hoře máme před koncertem dvě zkoušky zcela výjimečně. Vybírám si k sobě hráče, kteří umí mimořádně dobře poslouchat okolní spoluúčinkující jinak bychom programy nebyli schopní tak rychle připravit během jedné zkoušky, který často probíhá i v noci.“

Podobnými slovy Jiří Bárta komentuje přípravu na koncerty MHF Kutná Hora, pro který jako umělecký ředitel připravuje dramaturgii a který spoluzaložil.Kutná Hora jako město s jedinečnou historií nabízí mimořádnou atmosféru pro koncerty typu tvůrčích dílen, kdy je veškerý program na festival umělci připravován až na místě. Jak se vyjádřila v telefonu výkonná ředitelka festivalu, Ing. Alena Turková, Kutná Hora hudbou skutečně žije a festival má mezi obyvateli stále větší podporu.

Jiří Bárta je naším předním violoncellistou, který již od počátku 90. let patří mezi evropskou špičku jako sólový i komorní hráč. Do Kutné Hory si proto především jako spoluhráče zve umělce, se kterými se na koncertních podiích již setkal.

Jiří Bárta bere horečnatou přípravu na festivalové koncerty v časové tísni jako běžný koncertní život úspěšného umělce. „V Kutné Hoře je to více na očích. Ale takto vlastně většina úspěšných umělců ve skutečnosti žije stále. Cestování, zkoušky, koncerty s různými programy.“

Letos se můžeme těšit opět na umělce, kteří jsou v Kutné hoře již známí: klavíristé Konstantin Lifschitz a Terezie Fialová, houslistka Chloë Hanslip, klarinetista Michel Raison a violista Karel Untermüller. Do Kutné Hory ale například nově přijede přední britský klavírista Hamish Milne, který s Jiřím Bártou často v minulosti koncertoval i nahrával. Jiří Bárta se také osobně velmi těší na houslistu Jana Mráčka nebo Ivu Bittovou. Sám si koncerty v historických místech Kutné Hory velmi vychutnává a jak říká, “například chrám sv. Barbory nabízí ke koncertování jedinečnou atmosféru, která vynahradí i jinak nepříliš vhodnou akustiku“.

Jakkoliv tento vynikající violoncellista často vystupuje v zahraničí, snaží se co nejvíce obnovovat vztahy s Kruhy přátel hudby. Na jeho koncerty se můžeme ještě letos těšit nejen v Kutné Hoře, ale také na festivalu Dvořákova Praha nebo Smetanova Litomyšl.

JazzPort - Jan Hocek – 10.5.2016

Do Kutné Hory za klenoty komorní hudby

Ve dnech 4.12.června proběhne již 9.ročník MEZINÁRODNÍHO HUDEBNÍHO FESTIVALU KUTNÁ HORA. Jeho uměleckým ředitelem a dramaturgem je náš přední violoncellista Jiří Bárta a pořadatelem Lotos s.r.o. (výkonná ředitelka Ing.Alena Turková, produkční Kateřina Ferlesová). Koncerty se opět uskuteční v historických prostorách nádherného města Kutné Hory, jako jsou kaple Božího těla, GaSK (Galerie Středočeského kraje), kostel sv.Jakuba a především Chrám sv.Barbory.

Vedle klasiků Bacha, Haydna, Hummela, Mozarta, Beethovena, Dvořáka či Brucknera zazní také komorní hudba na našich pódiích vzácněji uváděných skladatelů. V sobotu 4.června to bude v kapli Božího těla v rámci koncertu při svíčkách Preludium terezinský autor Hans Krása a jeho „Passacaglia a fuga“ (pro housle, violu a violoncello). Na zahajovacím koncertě v Chrámu sv.Barbory o den později budou uvedeni ruští, potažmo sovětští skladatelé Anton ArenskijMieczyslaw Weinberg (původem polský Žid). 6.června bude tamtéž proveden „Kvintet“ (pro klarinet, lesní roh, housle, violoncello a klavír) Zdeňka Fibicha. V GaSKu je 7.června vůbec dramaturgicky výjimečný koncert, sestavený ze dvou „Trií“ Dmitrije Šostakoviče a „Kvarteta“ soudobého lotyšského skladatele Péterise Vaskse. V GaSKu zazní 10.června Ernö Dohnányi, maďarský skladatel minulého století, narozený v Bratislavě a působící od roku 1948 až do své smrti (1960) ve Spojených státech („Sextet C dur, op.37“). Den poté bude v Barboře účinkovat Iva Bittová; nejdříve za doprovodu Škampova kvarteta zazpívá výběr z cyklu Leoše Janáčka „Moravská lidová poezie v písních“ (v úpravě Vladimíra Godára), poté se sextetem složeným z rezidenčních instrumentalistů festivalu legendární melodrama „Pierrot Lunaire, op.21“ Arnolda Schönberga. Závěrečný festivalový koncert 12.června je pak pojat jako Piano Extravaganza, kdy sólově, v duu i triu zahrají naši i zahraniční pianisté skladby Bacha, Alkana, Medtnera, Ravela, Schumanna, Lutoslawského, Dvořáka a Smetany.

 

JazzPort - Jan Hocek – 21.12.2015

Bach, Beethoven a Schumann z Kutné Hory

Jako už každoročně, tak i letos v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Kutná Hora, vyšlo album se záznamem vybraného projektu, jenž zazněl v hlavním koncertním stánku, chrámu sv.Barbory. V rámci letošního 8.ročníku padla volba na ruského klavíristu KONSTANTINA LIFSCHITZE. Ten na třech koncertech (10.-12.června) postupně představil skladby velikánů mezi skladateli, jejichž jména pak tvoří titul CD – „BACH – BEETHOVEN – SCHUMANN (Live at Kutná Hora 2015)“. Album vydala agentura a vydavatelství Lotos, pořadatel festivalu.

Konstantin Lifschitz se kutnohorského festivalu pravidelně účastní. Narodil se v roce 1976 v Charkově, od studií žije v Moskvě. Studoval také v Londýně na Royal Academy Of Music. Patří k nejlepším současným interpretům klávesových děl francouzského baroka, také Rameaua a J.S.Bacha; Lifschitzova nahrávka Goldbergových variací byla v roce 1994 (to mu bylo pouhých 18 let!) dokonce nominována na cenu Grammy! Od roku 2008 vyučuje klasický klavír na univerzitě v Lucernu.

Z Bachova díla na albu zazní sedmnáctiminutová „Francouzská suita d moll“ (BWV 812), první z řady slavných suit pro klávesové nástroje (z roku 1722). Tehdy to byl samozřejmě kladívkový klavír nebo cembalo; Lifschitz ovšem na moderním klavíru dokáže nejen zachovat barokního ducha, ale zároveň obohatit melodičnost právě na úkor repetetivní, perkusivně zabarvené strohosti; měkké, zakulacené tóny se v jeho úhozech pojí do melodicky nadýchaného, zároveň však emočně bohatšího výraziva. V této souvislosti si kladu otázku, jak je možné, že Bach byl ve své době vnímán jako konzervativní a na půl století po jeho smrti upadl téměř v zapomenutí! Naštěstí jej znovuobjevil Mendelssohn-Bartholdy a od první poloviny 19.století začal být postupně hrán. A dnes je tolik moderní…

Ludwig van Beethoven je autorem řady nádherných klavírních sonát, ale „Klavírní sonáta č.30 E dur, op.109“ z roku 1820 patří k těm obsahově intimnějším, originálnějším v přístupu k sonátové formě, z čehož vyvěrala i výrazová pestrost a hloubka. Právě to ruský klavírista ctil, hrál opravdu s citovým ponorem do skladatelova jazyka, kdy odkrýval jeho emocionální rozpoložení v souvislosti s očarováním jednou mladou ženou; skrz tóny prosvítala něha, vyvěrala vroucnost, vřelost, vybuchovala vášeň, dmula všeobjímavost, probleskávala jiskřivá radost, tryskala hravost…

lifschitz_webCD vrcholí vskutku výjimečným hudebním vzepětím! V chrámu sv.Barbory stanulo po boku klavíristy Lifschitze smyčcové Bennewitzovo kvarteto, sice mladý, ale již mezinárodně uznávaný český komorní soubor, slovy mnohých kritiků dokonce fenomenální, ohnivě temperamentní, aby společně provedli čtyřvětý „Klavírní kvintet Es dur, op.44“ Roberta Schumanna. Více než půlhodinové dílo je považováno za jedno z nejkrásnějších v romantické komorní literatuře; skladatel ho zkomponoval v roce 1842, tedy v době, kdy u něho ještě nepropukla naplno maniodepresivní psychóza. Hudba je jiskřivá, přitom zvukově hutná, bohatá, melodicky i dynamicky proměnlivá, nesmírně invenční a nápaditá. O dva roky později se u Schumanna projevily první vážné příznaky psychické nemoci, s níž pak zápasil se střídavými stavy euforie a totální deprese deset let, než se rozhodl spáchat sebevraždu skokem z mostu do Rýna. Sice byl zachráněn, ale po návratu domů sám požádal o umístění do psychiatrické léčebny. Zde strávil zbytek života, než v létě 1856 ve věku pouhých 46 let zemřel. Jeho žena Clara pak s mladičkým Johannesem Brahmsem neúnavně propagovala mužovo dílo. Lifschitz s Bennewitzovým kvartetem podali vskutku strhující, oslnivý výkon, plný romantické citlivosti, až rozervanosti, vášně i smutku (2.věta je jímavým smutkem doslova prosycena), také radosti až oslavné (závěrečná věta). Přitom vykreslovali ony typické, teplé schumannovské barvy s nevídanou přirozeností a spontánností, což muselo být tehdy pod chrámovými klenbami až elektrizující, omamné; naštěstí záznam leccos z těchto jedinečností zachoval, což považuji za další klad tohoto alba. Opravdu krásného alba…

A takto zní ona teskná druhá věta Schumannovy kompozice. Sice v jiném podání (a přímo legendárním), ale vězte, že kutnohorská nahrávka se tomu přinejmenším vyrovná:

Hudební rozhledy - Julius Hůlek - 08/2015

Mezinárodní festival komorní hudby v Kutné Hoře tentokrát ve znamení Bacha a jazzu

Letošní Mezinárodní festival komorní hudby v Kutné Hoře (6. – 14. 6.) již poosmé nabídl pestrou, vynalézavou a s neutuchající intenzitou hledající a také nalézající dramaturgii žánrově vyhraněnou a současně hudební druhy a žánry působivě proplétající. Vloni byla v souvislosti s Rokem české hudby pozornost věnována české hudbě, letos se jí mj. těšil odkaz Johanna Sebastiana Bacha (1685-1750) a německá hudba vůbec. Souvislost s bachovským výročím je v roce končícím pětkou nasnadě. Kutnohorské festivaly v posledních letech ovšem zvýšenou měrou pulsují rovněž atmosférou a rytmem jazzu, rocku a žánrově spřízněných kombinací s tzv. vážnou hudbou. Letos to bylo obdobné a pravděpodobně ještě intenzivnější než předtím. Přesvědčit jsme se mohli hned při zahajovacím koncertu v neděli večer (7. 6.) v chrámu sv. Barbory (následujícím po charakteristickém festivalovém Preludiu v sousední kapli Božího těla v předchozí den). Karel KošárekTerezií Fialovou nejprve provedli Sinfoniettu pro čtyřruční klavír, op. 49 Ukrajince Nikolaie Kapustina (1937), autora soustavně kombinujícího klasiku s jazzem. Tato verze původně čtyřvěté skladby (1986) byla určena jako poslechová zkušební „ukázka“ jisté komisi v Moskvě ještě za sovětských časů, nicméně si získala oblibu klavíristů a putuje tak po světě. Je nabita neutuchajícím, navenek působivým a hráčsky náročným proudem svěží hudby. – Blíže jazzu se ocitlo Clarinettino, op. 11 pro klarinet a smyčce Ondřeje Kukala pro autora charakteristicky vtipné (1964). Exponovaně náročný sólový part skvěle provedl francouzský klarinetista Michel Raison (náleží k jednoznačným festivalovým stálicím), punc autenticity svému ranému dílu za dirigentským pultem festivalového ad hoc Ensemble 2015 injektoval sám autor. – Do těsné blízkosti jazzu jsme se dostali poslechem Suity pro violoncello a jazzové klavírní trio francouzského jazzmana, pianisty a skladatele Clauda Bollinga (1937) z roku 1984. Sólový part ponorem i nadhledem sobě vlastním přednesl Jiří Bárta a pianista Karel Košárek, kterého známe především z „klasiky“, okouzlil jazzovým vcítěním i dotvářením se spolehlivou oporou kontrabasisty Petra DvorskéhoMartina Nováka u bicích.   Skutečnou “bombou“ a neodolatelným magnetem hlavně pro širší festivalové publikum v beznadějně už od jara vyprodaném „monstrkoncertu“ v chrámu sv. Barbory se stal úterní večer nazvaný „Górecki & Pink Floyd“ (9. 6.). Připomeneme, že poselství „Floydů“ tu zaznělo už před dvěma roky, avšak letošek měl po všech stránkách větší sílu. Těžiště koncertu bylo příznačně předznamenáno Smyčcovým kvartetem č. 1 Already It is Dusk (Už se stmívá) nekompromisního polského avantgardisty Henryka Mikolaje Góreckého (1933-2010) z konce 80. let. Existenciální nálada jednověté skladby, rozprostírající se od nejjemnějších dynamicky a tónově barevných nuancí až po drásavou expresi překvapivě staví na sdělení dětské večerní modlitby s využitím materiálu staré polské písně ze 16. století. Jedinečné a hluboce zainteresované podání Bennewitzovým kvartetem vytvořilo překvapivý a přece tak logický pendant k tomu, co mělo přijít. – Relativně početný kolektiv sólových zpěváků a instrumentalistů Atom Heart Mother Band (pojmenování reflektuje zdejší floydovskou kreaci před dvěma roky) se chopilo desetidílného, snad nejproslulejšího alba britské skupiny Pink Floyd ze 70. let The Dark Side of the Moon (Odvrácená strana Měsíce), aby v nepřetržitém, třičtvrtěhodinovém sledu vskutku tvořivě tlumočilo stále aktuální poselství a s nepolevující intenzitou vehementně aktualizovalo kritiku negativ moderního světa. Z vokalistů – právě vypjatým dynamickým a výrazovým rozsahem i hloubkou a také netušenými peripetiemi – exceloval především Dan Bárta, dále procítěnými vokalízami Tereza Černochová, též průraznými, rozsáhlými a zaníceně expresivními vokálními sóly Filip Benešovský, baskytarista, aranžér a iniciativou rozhodující „muž v pozadí“. Instrumentálním výkonům jednoznačně dominoval saxofonista Marcel Bárta spolu s violoncellistou Jiřím BártouTerezií Fialovou u varhan.   Představa i závěry posluchačů mohly být různé, ale nejen já, nýbrž i mnozí další mohli spatřovat a najít ono kýžené choeuf d´oeuvre letošního ročníku až ve festivalovém Postludiu, tedy v nedělním odpoledním koncertu situovaném dokonce mimo Kutnou Horu – do kostela sv. Petra a Pavla v Čáslavi (14. 6.). Jestliže letos měla být připomenuta bachovská výročí, pak čáslavské Postludium vyznělo jako skutečná Pocta J. S. Bachovi, a to v podobě ryze osobního, individuálního vyznaní s univerzálním přesahem. Umělecký ředitel festivalu, tvůrce jeho inspirativní a mnohdy objevné dramaturgie, violoncellista Jiří Bárta, v úplnosti přednesl monumentální komplet Bachovy šestice Suit pro sólové violoncello (BWV 1007-1012), které jsou od začátku minulého století díky legendárnímu Katalánci Pablu Casalsovi věčným mementem všech violoncellistů. Jednotlivé suity mají zdánlivě uniformní, neměnné schéma, avšak jejich provedení nás může přesvědčit o pravém opaku a zjevit jejich rozmanitě utvářený a individualizovaný svět. To se – symbolicky vytknuto „před závorku“ – J. Bártovi opět (po kolikáté už?) jedinečně podařilo. Bárta ve svém chápání Bacha jde dokonce tak daleko, že celému tomuto suitovému kolosu rozumí jako jednolité monumentální kompozici. Jeho kontinuální myšlení v souladu s nadčasovým principem „tady a teď“ se paradoxně vyjevuje v přednesově nespočetně proměnlivých proporcích, takže si zpětně můžeme uvědomit, proč „svého“ Bacha hraje pokaždé jinak a zároveň si tak vysvětlit zdroj i aplikaci jeho zápalu pro jazz. – Už ve Suitě č. 1 G dur byla exponována úzká návaznost některých vět, lehce nadýchnutá kontura melodických článků a o to větší zemitost opěrných basových tónů jako orientačně spolehlivých mezníků. Suitě č. 2 d moll předeslal až překvapivě meditativní a zároveň neklidně přemýšlivé Preludium, v dalším průběhu jako by črtal vyostřenými tempy skrytý dialog s předchozí Suitou, včetně kontrastu robustnosti a hravosti až k závěrečné Gigue. Osobitá kreativita pak expandovala v agogicky uvolněném a témbrově dynamickém traktování akordů a v pointovaném splnění virtuózních nároků až po zcela svobodné nakládání s rozeklanou stylistikou bořící limity notového zápisu – tím vším gradovala Suita č. 3 C dur. Jisté zpřehlednění a výrazové odlehčení (včetně smyků) zpočátku přinesla Suita č. 4 Es dur, ovšem plynulost přetrhla rozeklaná spiccatta v Courante vystřídaná narativní Sarabandou s častými dvojhmaty co by ostrovem klidu, ovšem následující věty se radikálně vzdálily svému původně tanečnímu vzorci na způsob rozhovoru končícím otázkou – co bude dál? Při rekapitulaci provedení dalších dvou Suit bychom jen opakovali mnohé z toho, co už bylo řečeno, nicméně zdůrazníme, že s rostoucími technickými nároky počínaje Suitou č. 5 c moll (mj. s nádhernou připomínkou dobové hry na gambu) mocným proudem rostl a gradoval výrazový dramatismus (vůbec nevadilo, že na vteřinku přetržený motiv byl pohotově „dozpíván“). Ve Suitě č. 6 C dur byl odlehčený výraz (mj. se tak dělo narušením rytmického motorismu) o to frekventovanější a působivější, oč příkřejší meze kladla technika. Místy (např. v Allemande) jsme v této Suitě oprávněně cítili snad nejsilnější momenty celého koncertu. A právě vyhraněné bachovské Postludium Jiřího Bárty s obdobnou intenzitou a podmanivostí poukázalo k jedinečným momentům v zrcadle celého letošního festivalu.

Harmonie - Markéta Vejvodová – 18.6.2015

Jiří Bárta využil genius loci čáslavského kostela sv. Petra a Pavla k bachovskému rozjímání

Slovo Postludium má ve své podstatě vznešený význam. Po skončení bohoslužby Postludium uzavíralo hudební mši a svým improvizačním charakterem působilo jako uklidňující dohra. Postludium může mít v tohoto ohledu i význam přenesený, v případě letošního MHF Kutná Hora 2015 byl skutečným Postludiem sólový recitál Jiřího Bárty. Pokud se na letošní kutnohorský festival podíváme jako na „hudební mši“, která začala „Preludiem“ v kapli Božího těla a následnými osmi koncerty publikum v jednotlivých hudebních zastaveních provedla nejkrásnějšími kutnohorskými kostely, bylo Postludium, při kterém zazněl komplet Bachových Suit pro sólové violoncello, skutečným zastavením v čase, meditací, která v každém posluchači nechala plně doznít prožitky kutnohorského hudebního setkání. Ostatně tento nedělní odpolední koncert v kostele sv. Petra a Pavla v Čáslavi byl spíše skutečným dárkem Jiřího Bárty „čáslavským“, a zároveň pozvánkou pro kutnohorské stálé publikum k návštěvě sousedního překrásného raně gotického kostela, který ve své nejstarší části pamatuje krále Přemysla Otakara II… Jakkoliv mohou být obyvatelé Kutné Hory právem pyšní na své historické památky, při návštěvě kostela sv. Petra a Pavla v Čáslavi se každému návštěvníkovi tají dech. Stáří kostela a jeho historické souvislosti při pobytu v těchto posvátných prostorách působí na každého, a je málo míst, které zážitek z provedení kompletu Bachových Suit pro sólové violoncello podpoří tak silným „geniem loci“, jako právě tento kostel. Každý, kdo si pečlivěji prostudoval katalog letošního kutnohorského festivalu, musel vycítit, že si Jiří Bárta sám pro sebe v roli uměleckého ředitele na samotný závěr festivalu přichystal skutečný „oříšek“. Jakkoliv jsou Bachovy Suity pro sólové violoncello v jeho stálém repertoáru už od poloviny devadesátých let, kde je jako komplet poprvé nahrál, jedná se o dílo, které vyžaduje umělcovo plné nasazení i dobrou kondici. Obzvláště, pokud je umělec interpretuje zpaměti, jak bývá u Jiřího Bárty dobrým zvykem. Jiří Bárta sice 3. června komplet Bachových suit s velkým úspěchem zahrál na MHF Janáčkův Máj, v Kutné Hoře ale v období mezi 6. a 13. červnem odehrál celkem 7 koncertů s různým programem, který bylo nutné přes den s kolegy nazkoušet… Ostatně MHF Kutná Hora se do povědomí hudbymilovného publika za svou existenci už zapsal jako týden společného prožívání tvůrčí energie. Jiří Bárta jako své festivalové hudební partnery každoročně zve vynikající české i zahraniční komorní hráče. Veškeré programy, které na koncertech zazní, jsou ale zkoušeny a připravovány až přímo na místě. Tím se v překrásných historických místech Kutné Hory rozehraje pomyslný hudební workshop, který publikum pocitově vtáhne do samotné přípravy koncertů. Tento model přináší své výhody i nevýhody, mezi pozitiva ale patří nová dimenze, kterou na koncertech běžně nevnímáme – přátelství mezi hudebníky, kteří do Kutné Hory přijíždí proto, aby si sami vychutnali a užili společné muzicírování. Jakkoliv do Kutné Hory opět přijeli stálí festivaloví hudebníci – původem ruský klavírista Konstantin Lifschitz, francouzský klarinetista Michel Raison, britská houslista Chloë Hanslip, a čeští umělci – violisté Karel UntermüllerJakub Fišer, houslista Roman Patočka, klavíristka Terezie FialováBennewitzovo kvarteto, letošní dramaturgie do Kutné Hory nově přivedla také skvělého klavíristu Karla Košárka, dirigenta a skladatele Ondřeje Kukala nebo violoncellistu Lukáše Poláka… Tak jako každoročně, i letošní ročník odvážnou dramaturgií na některých koncertech rozezvučel chrám sv. Barbory hudbou, která publikum zavedla do jiných hudebních sfér. Své kouzlo měl zahajovací koncert s názvem Jazz Meets Classics. V neděli 7. června se v chrámu sv. Barbory setkali společně hudebníci „vážné“ hudby se stálicemi našeho „jazzového nebe“ – kontrabasistou Petrem Dvorským a perkusistou Martinem Novákem…Ještě odvážnější dramaturgie v úterý 9. června propojila spíše duchovně založenou hudbu polského skladatele Henryka Góreckého se skladbou skupiny Pink Floyd – „The Dark Side of the Moon“. V chámu sv. Barbory se vedle Jiřího Bárty představili zpěváci Dan Bárta, Tereza Černochová nebo saxofonista Marcel Bárta se skupinou Atom Heart Mother Band. Na druhou stranu právě v letošním roce MHF Kutná Hora poprvé od prvního ročníku rozezvučel komorní díla také v kutnohorském kostele sv. Jakuba. Umělecký ředitel Jiří Bárta v dalších letech plánuje v tomto překrásném prostoru další koncerty s převážně duchovně založenou hudbou. Letošní dramaturgie ale byla celkově zaměřená na hudbu J. S. Bacha a na hudbu německých autorů všeobecně. Chrám sv. Barbory byl například letos mimo jiné také svědkem programu s děl Maxe Regera a J. S. Bacha, stejně tak celovečerního programu s hudbou L. v. Beethovena. Koncerty v Kutné Hoře byly opět vyprodané, festival má už své publikum, o to zajímavější bylo pozorovat, s jakým zájmem se uskutečnilo závěrečné Postludium v Čáslavi. Komplet Bachových Suit pro sólové violoncello je v případě provedení vynikajícím violoncellistou pro každého pořadatele téměř zaručeným úspěchem z hlediska prodejnosti lístků. Mimochodem, podle informace přímo od Jiřího Bárty byl jeho koncert s kompletem Bachových Suit pro sólové violoncello na MHF Smetanova Litomyšl (30. června, 19.30 hodin, Kapitulní chrám Povýšení sv. Kříže v Litomyšli) vyprodán během pouhých dvou hodin od zahájení prodeje… Jakkoliv byla z Jiřího Bárty po kutnohorském hudebním maratonu oprávněně cítit menší únava, před jeho výkonem v Čáslavi je nutné skutečně smeknout. Zvuk violoncella sice částečně pohltil obrovský prostor kostela, ale náboj jeho hry i celková atmosféra místa publikum doslova očarovaly. Málokdy umělec přímo v kostele zažije „standing ovation“… Ostatně Jiří Bárta dostál svému přirozenému image i v Čáslavi… V úvodu publikum požádal o vypnutí všech telefonů a prosil, aby nikdo nepořizoval fotografie s upřímnými slovy, že koncert pro něj nebude jednoduchý. Byl by spíše naprostý zázrak, kdyby se při tak náročném koncertě na samotný závěr festivalového týdne neobjevil droboučký pamětní výpadek… Jiří Bárta místo jednoduchého „přeskočení“ inkriminovaného místa, jehož „absenci“ by v publiku s největší pravděpodobností nikdo nepostřehl, zcela přirozeně hlasem zanotoval chybějící frázi a v klidu pokračoval dál… Možná právě tento lidský element a přirozenost v celkovém vystupování Jiřího Bárty na podiu mimo jiné způsobil jeho velkou oblibu napříč všemi generacemi festivalového publika. Jiří Bárta jednotlivé suity skutečně vystavěl v jednolitém tahu a ponechal si přitom dost síly na samotný závěr, kdy Suitu č. 6 D dur postupně vygradoval k působivému vrcholu celého kompletu. Ostatně náročnost suit se zvyšuje od prvního k poslednímu číslu a je zajímavé, jak při souborném provedení posluchače každá další suita provádí do stále hlubšího meditačního rozpoložení. Jistě není náhoda, že je kompletní provedení Bachových violoncellových suit u posluchačů tak oblíbené. Jsem samozřejmě na poslech hudby zvyklá. Přesto musím přiznat, že dvouhodinový intenzivní poslech této překrásné hudby v podání lahodného zvuku violoncella, v překrásném kostele sv. Petra a Pavla a v inspirativním provedení Jiřího Bárty, ve mne ještě dlouho dozníval… Jiří Bárta svým provedením skutečně dostál svých slov z rozhovoru, který mi před koncertem poskytl. Bachovy suity hraje naprosto spontánně a své vnitřní uvolnění zcela přenáší na posluchače. Hned následující den, v pondělí 15. června Bachův komplet violoncellových suit zahrál na festivalu Mitte Europa. Koncert na MHF Smetanova Litomyšl je už vyprodaný, zájemci o Bártovo souborné provedení Bachových Suit pro sólové violoncello mají jednu z posledních letošních příležitostí v rámci koncertní řady FOK v kostele sv. Šimona a Judy v Praze (24. listopadu 2015)…

JazzPort - Jan Hocek – 17.6.2015

Nadpozemští BB aneb Bárta a Bach v Čáslavi

Violoncellový virtuóz Yo-Yo Ma zahrál Bachovu 6. suitu na nejrušnějším místě v New Yorku, na Times Square. Kolemjdoucí se zastavovali a okouzleně poslouchali, občas mu někdo hodil minci. Aniž by tušili, kdo hraje a co hraje…Sama hudba se prosadila svou silou a krásou. Když v devadesátých letech natočil JIŘÍ BÁRTA všech šest Bachových Suit pro sólové violoncello na dvě CD, získal si celosvětovou slávu. Nikdy jsem je ale neposlouchal všechny na jeden zátah, a tak jsem byl pln očekávání, co se mnou udělají takto naživo, a ještě k tomu všechny…

A tak jsem se vypravil na závěrečný koncert Mezinárodního hudebního festivalu Kutná Hora 2015, jenž se 14. června konal výjimečně mimo Kutnou Horu (a to evidentně kvůli akustickým kvalitám) – v kostele sv.Petra a Pavla v Čáslavi. Právě zde měl Jiří Bárta kompletně provést tyto nejdokonalejší skladby pro sólové violoncello. Koncert se však proměnil v něco nadpozemského…

Ne, nejsem (a nemohu být) v roli recenzenta. Mám Bártovi vytknout to či ono, že občas nějaký tón zaskřípal, zavrzal, nezazněl přesně, že dokonce v jednom místě part dozpíval (!)? Právě z těchto chybiček, drobných nedokonalostí vyvstal monumentální důkaz interpretačního génia. Bachovo dílo je jako sám život. Nedá se interpretovat čistě, notu po notě přesně, v tom nespočívá ona nadpozemská dokonalost. A Bárta nechával rozeznívat celou škálu svého nástroje, jakoby to byl početný smyčcový soubor. Vícehlasy, linoucí se z každé linky, byly fascinující; do nich se místy draly i alikvóty a spektrální rozklady. Bárta dokázal svůj nástroj roztančit i rozesmutnět, rozvášnit i zněžnět, rozezpívat, zkřehnout i rozpálit, odlehčit i zatížit až osudově. Dynamické a výrazové proměny vytvářely portrét člověka od narození až po skonání, se všemi pády a vzlety, vášní, pokorou, vzdorem, něhou, touhou, strachem a okouzlením. Pašije člověka. Tvůrčí extáze. A my, zmámení posluchači… Kus od kusu violoncellový proud hutněl, houstnul, kypěl, stále intenzivněji a naléhavěji obestíral všechny přítomné, pronikal do jejich pórů a buněk, obtáčel, hladil i řezal. A já si ze všeho nejvíc přál, aby to vytržení z pozemské reality trvalo co nejdéle!

Jiří Bárta zahrál vskutku fenomenálně. Pátá suita byla opravdu zčásti temná, skoro jako noc před příchodem kata; Bach zde mimochodem předepisuje přeladit horní strunu o tón níž. Bárta mezi jednotlivými suitami odcházel do ústraní a tam setrvával poměrně dlouho, jakoby ho neutuchající potlesk nezajímal. Asi ho opravdu nezajímal, alespoň potud, aby neztratil koncentraci. Postupem času se interpret dostával do stavu rauše; ostatně v nedávném rozhovoru ve vltavské Telefonotéce řekl, že ke konci kompletního provádění těchto suit má pocit, že violoncello hraje pak už samo, přičemž jeho tělo jakoby se do nástroje převtělilo. Šestá svita dokonce vyžaduje speciální nástroj, a to pětistrunné violoncello; avšak Bárta patří k těm mistrům, kteří tento part zvládají na obyčejném nástroji…

Bravo! A díky!

Harmonie online – Dr. Luboš Stehlík – 16.6.2015

Výlet do Kutné Hory

Navštívil jsem Mezinárodní hudební festival Kutná Hora 2015. Z hodinové cesty z Prahy byly sice více než tři, ale nepříjemný zážitek z totálně ucpaných silnic odčinila hudba. V chrámu sv. Barbory vytvořily soumrak a decentní osvětlení ve specifickém prostoru zvláštní atmosféru. Na pódium před kněžištěm přišel ruský pianista Konstantin Lifschitz a už s dosednutím vyrval z koncertního křídla Petrof první tóny Beethovenovy Sonáty č. 30 E dur, op. 109. Je to hodně přemýšlivý a pečlivý pianista, takže občas kontrapunkticky složitá faktura zněla (až na některé trylky) i v kostelní akustice transparentně. Pan Lifschitz však spíše Beethovena dobýval, než aby nechal hudbu plynout. Kontrastnost šla někdy až na hranu a éteričnost či něžné šťastné vytržení, avizované v programu, se moc nekonalo. Velmi dobrá však byla variační věta! Podstatně lépe dopadla Beethovenova Klavírní sonáta č. 32 c moll, op. 111, jejíž „mystičnost a jiný svět“ je blízký pianistově světu a asi i naturelu. Pan Lifschitz sice nemá beethovenské charisma například Alfreda Brendela, ba ani Paula Lewise, jenž hrál Beethovena na letošním Pražském jaru, ale jeho interpretace měla překvapivě vysokou úroveň. Aby byla pocta Ludwigu van Beethovenovi totální, vsunul violoncellista Jiří Bárta,  dramaturg festivalu, mezi klavírní sonáty Houslovou sonátu č. 5 F dur, op. 24, která získala v průběhu času  označení „Jarní“. Jestliže houslistka Chloë Hanslip, malá vzrůstem, velká uměleckým mistrovstvím, se s partem něžně mazlila a vychutnala si každičkou frázi, Konstantin Lifschitz nedokázal potlačit svoje ego a pořadí nástrojů v označení sonáty svou hrou vlastně otočil. A tak se mi zároveň tajil dech nad téměř referenční interpretací Britky a byl jsem otráven neotesaností „doprovodu“  se sníženou mírou empatie. Jediné, co bych paní Hanslip vytknul, byla poněkud uspěchaná tempa Allegra a Andante, čímž posluchače ochudila o část poetičnosti této geniální hudby.

 

Po konci koncertu se lidé přesunuli z chrámu sv. Barbory do blízké  kaple Božího těla. Nokturno bylo poctou Johannu Sebastianu Bachovi. Gotický prostor je pro určitý typ hudby doslova ideální… Občas se stane, že je člověk nečekaně svědkem mimořádného okamžiku. 12. 6. mezi desátou a jedenáctou noční hodinou k tomu došlo. Pod prostými, ale nádhernými gotickými okny a klenbou zahráli tři muzikanti Bachovy Goldbergovy variace v úpravě Dmitrije Sitkovetského. Houslista  Roman Patočka, violista Jakub Fišer a cellista Jiří Bárta jsou skvělí muzikanti. V jejich pojetí nebyl tento geniální opus zábava, ale mystický obřad. Jako z jiného světa na mě působila už vstupní Aria a pak to šlo variace za variací, každá jiná a přitom strukturálně složitý celek byl pevný jako blízký chrám svaté panny Barbory. (Jen u jedné či dvou variací jsem měl pocit, že aranžmá pro toto obsazení nevyznívá ideálně.)  Hudebníci si hudby užívali, citlivě na sebe reagovali a stvořili nejhodnotnější komorní večer, jaký jsem v uplynulé sezoně slyšel! Jestli po této trojici nesáhne Český spolek pro komorní hudbu v Praze, tak to bude na pováženou…

Přestože festival skončil v neděli 14. 6. bachovským postludiem (Suity pro sólové violoncello – Jiří Bárta) v kostele sv. Petra a Pavla v Čáslavi, oficiální tečkou za osmým ročníkem byl sobotní večer v chrámu sv. Barbory. A opět jsem byl svědkem výjimečných okamžiků. Bruchův Smyčcový kvintet Es dur v Kutné Hoře ve dvou plnohodnotných zkouškách nastudovali a posléze provedli Roman Patočka, Štěpán Ježek (housle), Karel Untermüller, Jiří Pinkas (violy) a Lukáš Polák (violoncello). Provedení emocionálně pestré hudby s řadou vzrušujících kontrastů bylo zcela mimořádné. Pro patřičný efekt jsou klíčové party prvních houslí a první violy. Jak pan Untermüller, tak zvláště pan Patočka byli bezchybní a doslova zářili. Jejich kolegové pak vytvářeli spolehlivé pletivo, bez něhož by byla skladba jen krásnou prázdnou slupkou.

 

Efektní tečkou byl Mendelssohnův Oktet Es dur, op. 20. Většinou se k provedení spojí dvě smyčcová kvarteta. Jelikož Bártův festival stojí na principu tvůrčí dílny, bylo obsazení zajímavým osobnostním kotlem: Chloë Hanslip, Štěpán Ježek, Roman Patočka, Jakub Fišer – housle, Karel Untermüller, Jiří Pinkas – violy, Jiří Bárta, Lukáš Polák – violoncella. Jiří Bárta sice v úvodu s úsměvem řekl, že to bude provedení Sněhurky a sedmi cestujících trpaslíčků, ale opak byl pravdou. Bylo to rovnocenné, výsostné muzicírování. Všechno nebylo sice technicky stoprocentní, ale všichni si líbivou hudbu užívali a měli radost, že jsou na pódiu a mohou se o své potěšení dělit s lidmi. Na konci finálního Presta jsem si uvědomil, že to bylo jedno z nejlepších provedení, které jsem živě slyšel.

Nevím, jak dopadly jiné koncerty, ale nerutinní dramaturgie a úroveň koncertů, jichž jsem byl přítomen, mi opět potvrdily, že kutnohorský festival patří mezi nejzajímavější a nejkvalitnější cyklické regionální projekty a že náročný princip tvůrčího vzniku hudby v místě se silným geniem loci funguje. Snad si toho budou i nadále vědomi  jak stát a město, tak i sponzoři.

JazzPort - Jan Hocek – 13.6.2015

Od soumraku až po světlo odvrácené strany Měsíce

Když před dvěma lety zazněla v Chrámu sv.Barbory v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Kutná Hora pinkfloydovská svita „Atom Heart Mother“, byl jsem ještě dlouho jako u vytržení z takového zážitku (viz.: http://jazzport.cz/2013/07/02/uzasny-hudebni-puding-navarili-tam-v-te-kutne-hore/ ). Po loňském provedení minimalistické kompozice Gavina Bryarse „Jesus´Blood Never Failed Me Yet“, kde part Toma Waitse převzal Dan Bárta (a přiznám se bez mučení, že to byla zase moje srdcovka), došlo opět s notnou dávkou odvahy na Pink Floyd; evidentně má zakladatel a umělecký ředitel Jiří Bárta pro tuhle legendární (nad)rockovou kapelu slabost, neboť se rozhodl mezi festivalové zdi Barbory vměstnat tentokrát to nejznámější z jejich repertoáru – „THE DARK SIDE OF THE MOON“! „Do chrámového prostředí nevšední rock Pink Floyd patří,“ podotkl Jiří Bárta. „Texty Dark Side Of the Moon jsou plné otázek o existenci. Kdo jsme? Proč tu jsme? Co je náš úděl? Dokonce na některých koncertech Pink Floyd v rámci přehrávání Odvracené strany Měsíce četli i úryvky z Bible.“ Takto vysvětlil Bárta nevšední programovou volbu. Její realizace se tak uskutečnila 9.června

A byli na to Bártové dokonce tři! Vedle již zmíněného violoncellisty se na projektu podíleli saxofonista Marcel Bárta a právě zpěvák Dan Bárta, jenž před rokem nápad festivalového ředitele kvitoval s nadšením, stejně tak jeho jmenovec Marcel. Toho jsem potkal před koncertem, ještě plného slunce z portugalského hraní Vertiga; jak mi celý rozzářený sdělil, pro něj je Odvrácená strana Měsíce prostě iniciační deska, na níž vyrostl. Sestavu doplnila zpěvačka Tereza Černochová, trojlístek doprovodných vokalistek a příležitostný Atom Heart Mother Band, posílený ještě o jedny klávesy. Bohužel se omluvil Kamil Střihavka, jehož vokální party převzal baskytarista Filip Benešovský (ten zase nahradil Gumu Kulhánka).

Ovšem již koncertní antré bylo úchvatné! V podání mladého Bennewitzova kvarteta zazněl „Smyčcový kvartet č.1, op.62 – Already It Is Dusk“, který napsal polský skladatel Henryk Mikolaj Górecki pro slovutný Kronos Quartet, jenž ho premiéroval v roce 1989. Čtrnáct minut minimalistického proudu meditativních letů i dravých, bouřlivých pasáží, a to na jeden jediný motiv – polské modlitební melodie ze 16.století! Góreckého hudba je prostě už taková; skladatel tvořil ten svůj, naprosto svébytný minimalismus, oproštěný od jakéhokoliv zdobení. Podotýkám, že patří mezi moje nejoblíbenější skladatele 20.století a jeho Symfonii č.3 považuji dokonce za nejjímavější, nejsilnější dílo v soudobé vážné hudbě vůbec! A jeho komorní skladba budiž stvrzením – a to díky i našemu souboru. Bennewitzovo kvarteto hrálo výrazově i dynamicky naplno, s vervou i ponorem, takže kontrast mezi rozjímáním, modlitbou, pokorou na straně jedné a na té druhé zase vypjatostí, vášní a vzdorem bral doslova dech; meditativní plochy se blížily tomu nejvzletnějšímu ambientu, gradované party pak bolesti, a ta se střídala s výbuchy radosti a zpěvnou nadějí. Repetice se hrozivě vrstvily na sebe a poté očišťovaly až k závěrečné modlitbě, jakoby vzlínající z temnoty, soumraku…

A na ni plynule navázaly úvodní zvuky „The Dark Side Of the Moon“, to znamená „Speak To Me“ – tlukot srdce a hlasy vyjadřují ono „není žádné odvrácené strany Měsíce, ve skutečnosti je temnota všude…“ Texty a hudba vyjadřují ještě obavy Rogera Waterse a spoluhráčů (psal se rok 1973) z vývoje lidstva a společnosti, včetně hrozby nadvlády peněz, jíž pak sami Pink Floyd podlehli. V „Time“ vystřihl excelentní pěvecký part Dan Bárta, přidala se pak i Tereza Černochová, jíž patří pak především onen vypjatý vokál beze slov v „The Great Gig In the Sky“. V největší albové hitovce „Money“ zpíval Filip Benešovský a zazněl první z výtečných saxofonových sól (zde sopránka) Marcela Bárty. Jeho jmenovec Dan dokonce zařadil jazzový scat! Ostatně právě oba Bártové šperkovali předepsané party vskutku jedinečnými improvizacemi. Další část, „Us And Them“, bylo uvozeno hymnickým sólem chrámových varhan; a to už mi běhal mráz po celém těle a zároveň se mi rozšířené zorničky začaly topit ve slané vodě. A Dan s Marcelem nadále překvapovali, zazněl i tenorsax a šamanské vzývání, vše dosyceno plnokrevným ženským vokálním backgroundem a slušně šlapající rockovou kapelou. Finále („Eclipse“) byl pak vzepětím všech aktérů na pódiu před oltářem, protkané řeřavým zvukem sopránky. Codou byl ztišený motiv Góreckého smyčcové modlitby…

Geniální propojení soudobé vážné hudby a toho nejinteligentnějšího rocku! A to před zcela, do posledního místečka zaplněnou nádherou Chrámu sv.Barbory…

Harmonie - Markéta Vejvodová – 12.6.2015

Bachovy svity už hraji zcela spontánně

V Kutné Hoře v těchto dnech probíhá už osmý ročník mezinárodního hudebního festivalu, který se do povědomí hudbymilovného publika zapsal jako týden společného prožívání tvůrčí energie. Umělecký ředitel a violoncellista Jiří Bárta jako své stálé hudební partnery každoročně zve vynikající české i zahraniční komorní hráče, kteří v Kutné Hoře společně prožívají intenzivní týden. Veškeré programy, které na koncertech zazní, jsou zkoušeny a připravovány až přímo na místě. Tím se z překrásných historických míst Kutné Hory stává pomyslný hudební workshop, který publikum pocitově vtáhne do samotné přípravy koncertů a přináší navíc další úroveň, kterou na koncertech běžně nevnímáme – přátelství mezi hudebníky, kteří do Kutné Hory přijíždí proto, aby si sami vychutnali a užili společné muzicírování. To přináší své výhody i nevýhody, v každém případě Kutná Hora je potvrzením, že tato forma festivalu funguje, pokud má patřičné podmínky – vnímavé publikum a krásnou atmosféru historických památek. V neděli 14. června celý festival zakončí svým sólovým recitálem umělecký ředitel festivalu, Jiří Bárta. Zastihla jsem ho telefonicky během zkoušky na večerní koncert…

 

Festival se pomalu chýlí ke svému konci, v jaké atmosféře letos probíhá? A kdy vlastně zkoušíte? Nálada je jako obvykle velmi pracovní, koncerty jsou výborně navštěvované a atmosféra je opravdu skvělá. V sobotu jsme nakonec na zahajovacím koncertě ještě na poslední chvíli spontánně nastudovali navíc jeden Stamicův kvartet. Start byl velice dobrý, potom jsme měli v neděli další koncert, koncerty jsou tady ostatně každý den. Jinak zrovna včera jsme zkoušeli do tří hodin ráno… Takto to tu chodí, do poslední chvíle se zkouší, po koncertě je večeře a pak se jde ještě někdy zkoušet. Ne pokaždé, ale někdy to prostě jinak nejde…Pár hodin spánku ale vždy nějak vyjde. (smích)

 

Na závěrečném odpoledním koncertě festivalu s názvem Postludium – Bach zahrajete komplet Bachových svit pro sólové violoncello. V letošní sezoně tento program hrajete na mnoha dalších místech, mimo jiné minulý týden na MHF Janáčkův Máj. Jak dlouho už Vás tento slavný Bachovský komplet provází? Bachovy svity hraji skutečně už dlouhá léta…Poprvé jsem je kompletně nahrál v polovině 90. let pro Supraphon, ale v té době jsem se je ještě neodvážil hrát na jednom večeru. Poprvé jsem Bachovy svity hrál na koncertě jako komplet až po několika letech. Bylo to shodou okolností v Telči, kde jsem každoročně po několik let vyučoval na Francouzsko-české hudební akademii. Následně jsem Bachovy svity v kompletním provedení hrál mnohokrát, možná více v zahraničí než v Čechách – bylo to například v Kairu, v Argentině, v Buenos Aires, v USA… V této sezóně kompletní Bachovy svity uvedu ještě na Smetanově Litomyšli, na festivalu Mitte Europa a na podzim také v rámci koncertní řady FOK v kostele sv. Šimona a Judy v Praze. V posledních patnácti letech se se svitami setkávám neustále. Ale to, že dává smysl všechny svity hrát koncertně jako komplet, jsem si ověřil, až když jsem je poprvé zahrál na jednom večeru. Ačkoliv Bach původně nezamýšlel, aby se svity hrály jako celek v jednom tahu, jejich kompletní provedení má neuvěřitelně důmyslnou stavbu. Pro mne je to jako velká šestivětá symfonie… Velmi to také působí na publikum. Naposledy jsem si to ověřil před týdnem na koncertě v Ostravě, posluchači tuto hudbu vydrží neuvěřitelně pozorně vnímat. Je to hudba nadčasová pro posluchače jakékoliv věkové skupiny. Velmi se na další koncert v Čáslavi těším a mám z toho radost.

 

Jak je to ale s repeticemi? Máte pro ně nějaké pravidlo? V počátcích jsem repetice všechny hrával, ale koncert je pak opravdu až o polovinu delší, což může být už pro posluchače problém. Repetice už nyní nehraji, spíše je dělám spontánně podle nálady a většinou je vynechávám. Koncert je opravdu dlouhý, i bez repetic je první polovina dlouhá asi 45 min, druhá část vyjde na necelou hodinu…I bez repetic je koncert o něco delší než bývá zvykem.

 

Změnila se Vaše interpretace od doby, kdy jste Bachovy svity poprvé nahrával? To už je skutečně skoro neuvěřitelných dvacet let… Změnu interpretace si já sám při hře neuvědomuji, občas některé změny postřehnu, když si náhodou poslechnu něco z první nahrávky. Ale prošel jsem si za tu dobu z hlediska přístupu k Bachovi mnoha tvůrčími obdobími. Když jsem svity nahrával, velmi intenzívně jsem se zabýval historicky poučenou interpretací staré hudby. Snažil jsem se svou hru na moderní violoncello maximálně přizpůsobit dobovému hraní a baroknímu nástroji. Pak jsem ale měl možnost získat krásné staré violoncello ze začátku 18 st., které se na interpretaci Bacha krásně hodilo. Rozhodl jsem se této možnosti využít a hrát skutečně stylově…Nechal jsem si vyrobit barokní smyčec a hrál jsem na střevové struny. Takto jsem po několik sezón Bachovy svity prováděl na koncertech a k mému překvapení jsem zjistil, že si na dobové violoncello mohu dynamicky i z hlediska akcentů dovolit daleko více než jsem si vůbec kdy mohl představit. Můj způsob hry a tím i pojetí Bachovy hudby se na dobový nástroj změnil. Když jsem se potom vrátil na moderní violoncello, snažil jsem se zbavit jakéhosi „ostychu“ z přemíry dynamiky i akcentů a začal jsem si při hře na moderní nástroj dovolovat i to, co přirozeně vycházelo na barokní violoncello. Dnes už mne opravdu zajímá jenom hudba a Bach, už neřeším žádné poučky, o stylistice už nepřemýšlím… To je minulost. Hraji zcela přirozeně a spontánně. Ve hře určitě zůstalo vše z toho, čím jsem si v rámci dlouhé přípravy prošel…

 

Posluchači se mají na co těšit i vzhledem k tomu, že Bachovy svity uvedete v překrásných prostorách gotického kostela sv. Petra a Pavla v Čáslavi. Je to poprvé co se festival z Kutné Hory rozšíří také do dalšího města. Hráli jste letos některé koncerty na nových místech i v rámci Kutné Hory? Ano, počátkem týdne jsme měli například koncert v kostele sv. Jakuba v Kutné Hoře. Bylo to poprvé od prvního ročníku a byl to krásný zážitek. Je to nádherný kostel a akusticky krásný prostor. Hráli jsme mimo jiné Brucknerův smyčcový kvintet. Byla to krásná duchovní hudba, která se do kostela sv. Jakuba krásně hodila. Bohužel se Brucknerova komorní hudba hraje málo a my jsme z ní byli opravdu nadšení.  Pokud ta možnost bude, v kostele sv. Jakuba budeme určitě organizovat více koncertů i v dalších ročnících. Samozřejmě ale musíme repertoár tomuto místu přizpůsobit. Co se týká koncertu v Čáslavi, v kostele sv. Petra a Pavla jsem hrál před pár lety se Scholou Gregorianou Pragensis náš společný program na téma spojení violoncella s Gregoriánským chorálem. Už tehdy jsem byl z tohoto místa nadšený. Je to krásný gotický kostel, moc se mi líbil a jsem velice rád, že letos poprvé expandujeme z Kutné Hory právě do Čáslavi.

 

Na druhou stranu je zajímavé pozorovat, jak odvážnou dramaturgii uvádíte například právě v kutnohorském chrámu sv. Barbory. Letos to byl například večer s tématikou jazzu a zazněl i big beat… Chrám sv. Barbory je dnes už hodně vnímán jako turistický stánek. Takže tam projdou i takové projekty jako bigbeatový večer „The Dark Side of The Moon“ v inspiraci na skupinu Pink Floyd …Právě jsme měli zkoušku, bylo to logisticky náročnější, bylo nutné postavit reproduktory a v chrámu sv. Barbory bylo i mnoho rockerů – Dan Bárta, Tereza Černochová a další…. Letos to byl také večer „Jazz Meets Classics“. To by v kostele sv. Jakuba samozřejmě neprošlo. Na jazzový večer jsme tentokrát také vše ozvučili. Na tomto koncertě navíc vystoupil umělci, kteří na festival letos přijeli poprvé – klavírista Karel Košárek a dirigent a skladatel Ondřej Kukal, který dirigoval své Clarinettino, skvělou jazzově laděnou skladbu pro klarinet a smyčce… Ve druhé polovině nás podpořili vynikající jazzmani Petr Dvorský – kontrabas, Martin Novák – bicí… ti tu ostatně byli také poprvé. Byl to příjemný koncert, vlastně jsme za tu osmiletou historii festivalu měli první večer, kdy jsme zvolili autory, kteří napsali jazzově inspirované skladby. Hráli jsme na mikrofony, abychom zvuk podpořili a vše vyšlo výborně. Chrám sv. Barbory je z hlediska akustiky skutečně trochu problematický, ale tyto překrásné prostory nám to vynahrazují na koncertech jinak…

Košík