Rozhovor pro Hudební rozhledy
Violoncellista Jiří Bárta měl pár hodin před odjezdem na dovolenou, před cestou ho rozbolel zub a čekala ještě spousta věcí k vyřízení. Ale přesto se dal zlákat na kávu, trpělivě a ochotně odpovídal, a ještě se dokázal tvářit vstřícně, i když s tváří nateklou po zubařském zákroku. Zkrátka profesionál.
- Vystupujete v jednom z nejlákavějších programů festivalu Rozhlasový podzim – 13. 10. s Lutosławského Koncertem pro violoncello; je vám tato skladba blízká? A Lutosławski vůbec?
Nikdy nezapomenu na koncert Los Angeles Philharmonic v roce 1993, Witold Lutosławski dirigoval premiéru své poslední symfonie. Bělovlasý starý pán se střídmým gestem bez manýr a neokázalým chováním probudil v orchestru neuvěřitelné barvy, kontrasty a atmosféru. Stejně tak mě dostal jeho cellový koncert s Lynnem Harrellem v první půlce. To byl pro mne vlastně bezprostřední popud koncert nastudovat. Myslím, že jeho tvorba se v jeho nejlepších skladbách „dotýká nebes“. To se podařilo jen málo skladatelům. - V letošním chopinovském roce se zeptám i obecněji: co máte rád z polské hudby?
Chopin je samozřejmě unikát; i v tom, jak dokáže oslovit doslova každého, sofistikovaného hudebního analytika i babičku na vesnici. Mě však vždy víc přitahovala poválečná polská škola, vedle Lutosławského mladší generace, zvláště Henryk Górecki a Zygmund Krauze. A jsem rád, že jsme na poslední desku se Scholou Gregorianou mohli zařadit nádherné Miserere od Pavla Szymańského. - Rozhlasový podzim je podobně mladý jako festival komorní hudby v Kutné Hoře, který jste spoluzaložil a umělecky řídíte. Jaký byl letošní ročník „vašeho“ festivalu?
Mám radost, že velice úspěšný, byly plné sály i nadšené ohlasy. Myslím, že nikdo nečekal, jak se festival ujme a jaký zájem probudí. - Je hodně náročné založit hudební akci na zelené louce? Není to v prostředí, kde je hudebně „přefestivalováno“, riskantní?
Určitě pomohlo, že podobný festival v ČR nebyl. Setkání výrazných muzikantů zkoušejících na místě náročný program, přátelská a energií nabitá atmosféra, to je prostě neopakovatelné. K tomu ještě v tak nádherném městě. A přitom by nám možná nikdo nevěřil, jak úsporně celý festival děláme. Kancelář produkce agentury Lotos se skládá z ředitelky Aleny Turkové a její asistentky, já se starám o uměleckou stránku. V době festivalu ještě nastoupí pár ochotných dobrovolníků. To je vše. Samozřejmě, že festival významně podporuje město Kutná Hora, bez místních sponzorů a grantu od ministerstva kultury by také zůstalo jen u nápadu. Životně důležitá je i taková drobnost jako možnost intenzivního, celodenního, ale často i nočního zkoušení v nádherném prostředí místní ZUŠ. - Jak se v Kutné Hoře začínalo?
Setkávali jsme se nejprve s velkou nedůvěrou. Na podobné koncerty zde nikdo nechodí, slyšeli jsme nejčastěji. Mnozí místní měli prostě pocit, že tam nemá podobný festival šanci na přežití. Vždyť zde například začínal v 90. letech festival, který později veleúspěšně zakotvil v Českém Krumlově. Jistě, v Kutné Hoře existuje festival Operní týden, ale komorní hudba, což je oblast hudby pro největší fajnšmekry, velké zázemí ve městě neměla. Jenže, jak říkám, já konceptu, léta fungujícímu na podobných festivalech v zahraničí, který byl úplně jiný, než bylo dosud v Čechách zvykem, věřil. - Hudební festivaly vnášejí do letních akcí určitý systém a dramaturgickou koncepci. Je to lepší, než když se náhodně sejde několik muzikantů různé kvality, někdy i šumařů, a lákají do kostelních či jiných prostor na nejrůznější produkce.
Já si především nemyslím, že v těchto produkcích vystupují jen šumaři. Často jsou to vynikající muzikanti, kteří se potřebují něčím živit. Na tzv. turistických koncertech vídám i jména lidí, kteří hrají později na Pražském jaru či v cyklu FOK. Takže bych to nezobecňoval. Na každém koncertě můžou vznikat hodnoty, nezáleží, jestli je to v Rudolfinu nebo v malém kostelíku plném turistů s batůžky. - Pojímáte dramaturgii festivalu jako dialog mezi různými skladateli a skladbami, hlavně mezi klasikou a moderní a soudobou hudbou. Jak se tento záměr daří a jak se podle vás daří dialog soudobé hudby s publikem?
Myslím, že se to stále zlepšuje. Už první ročník byla návštěvnost koncertu, který byl věnován soudobé hudbě, velice dobrá, další rok ještě lepší, a letos byla kaple Božího těla ve večeru nazvaném „Reflexe“ plná. Zdá se mi, že lidé už jsou zvědavi, co jim zase nového „uvaříme“. Myslím, že když soudobou hudbu hrají špičkoví muzikanti se zaujetím a zároveň když celý festival nebo program není zaměřený pouze na ni, lidé ji přijmou a jsou za ni vděčni. A netýká se to jen kutnohorského festivalu. - Hodně hrajete i nejsoučasnější skladby; jaké jsou vaše zkušenosti s jejím přijímáním?
Nekomunikují-li soudobé skladby s publikem, často je chyba i v interpretech, v nás sólistech, orchestrech a dirigentech, kteří se za tyhle skladby nepostaví a nevěnují přípravě náležitou lásku a čas. Studium těchto skladeb dá často víc práce než běžná partitura, musíte se učit něco, co je rytmicky obtížné, navíc často komplikovaně zapsané, třeba kvůli jedinému provedení. Tady také pořád panuje názor z počátku minulého století, že to, co nemá melodii a rytmus v tradičním smyslu, není hudba. Situace není jednoduchá, ale roste generace mladých muzikantů, kteří chápou provádění nové hudby jako dobrodružnou cestu objevující nové světy, cestu nelehkou, ale stojící za to ji podniknout. - Napadá mě, že přehlídka soudobé hudby Pražské premiéry možná zanikla i kvůli tomu, že byla výlučně věnována soudobé hudbě.
Myslím, že není dobré soudobou hudbu izolovat, ale včleňovat do širších souvislostí, musí žít v rámci kontextu. Festivalu neposloužilo ani to, že, podle mne, to byla akce příliš drahá, v prestižním, velice nákladném sále, přesto bez větší mediální podpory a s malým zájmem publika. Celé mi to trochu připomínalo Týden nové tvorby za minulého režimu. Skladatelé pro skladatele a pár hudebních odborníků. Samozřejmě na druhou stranu bylo ohromné, že tu byla snaha novou hudbu i ze zahraničí prezentovat. Ale to, jak se snaží začleňovat soudobou hudbu do programů třeba Pražské jaro nebo právě Rozhlasový podzim, mně připadá jako schůdnější cesta. Nejlepší by byla větší podpora všech orchestrů a festivalů i v menších městech v objednávání nových skladeb na zakázku, podpora ministerstva kultury ve vypisování grantů na nová díla apod. Svého času Národní divadlo přišlo s řadou nových oper a hleďte, je tu nové epochální dílo, Nagano Martina Smolky. - Co rozhodlo, že budete profesionálním hudebníkem? Vliv učitelů? Hudba, která na vás silně zapůsobila?
Ze všeho asi nejvíc to bylo moje zaujetí hudbou. Ostatní přišlo jako shoda okolností, talent, štěstí a práce, úspěchy a neúspěchy, ale počátkem byla určitě láska k hudbě až možná posedlost hudbou. - Který z hudebních pedagogů byl pro vás nejdůležitější?
Všichni byli pro mne zásadní, všichni v určitých stupních mého vývoje nenahraditelní. Jsem vděčný za každý podnět, který od nich mám. Mirko Škampa mě „dusil“ v dětském věku. To bylo dobře, na mě museli být v té době učitelé zlí, když chtěli ze mě něco dostat. Byl jsem jako citron, musel jsem být mačkán, aby se ze mě dostala dobrá šťáva. V době dospívání to byl Josef Chuchro, který mi otevřel jiné dimenze „velkého hraní“, v té době jeho pochvaly a velká, až neotřesitelná důvěra ve mě byla stejně důležitá jako „týrání“ Mirka Škampy předtím. A Boris Pergamenščikov mě zas posunul dál, měl neopakovatelný, vysoce intelektuální, do nejmenšího detailu promyšlený přístup k hudbě.