MFKH 2016

Program X. ročníku – 7. koncert

Čtvrtek 8. 6. 2017 v 19:30 chrám sv. Barbory

BRAHMS 99 – 100 – 101

 

Johannes Brahms: Sonáta pro klavír a violoncello č. 2 F dur, op. 99
Johannes Brahms: Sonáta pro klavír a housle A dur, op. 100
Johannes Brahms: Trio pro klavír, housle a violoncello c moll, op. 101

Wu Qian – klavír, Alexander Sitkovetsky – housle, Jiří Bárta – violoncello

Více o programu

Jen výjimečně se v programu jednoho koncertu zdaří něco takového, čeho budeme svědky dnešního večera. Vlastně je naprosto unikátní, když se do bezprostřední blízkosti podaří dostat skladby jednoho autora, navíc když všechny skladby jsou komorní, žánrově blízké, ke všemu vzniknuvší v těsné časové návaznosti a označené sledem přímo magických opusových čísel. Johannes Brahms (1833-1897) je napsal v roce 1886, to už měl plné čtvrtstoletí trvalého pobytu ve Vídni za sebou. Pocházel z Hamburku, kde se také nejdříve jako klavírista začal prosazovat, a to už v pouhých čtrnácti letech. Avšak rozhodující část Brahmsova života i jeho tvorba jsou nedílně spjaty právě s Vídní. Poměrně brzy se ostře vymezil proti „vševládnoucímu“ Richardu Wagnerovi v manifestu, který podepsali i někteří jeho přátelé a z Vídně se stala výrazná protiwagnerovská bašta, mimo jiné spojovaná právě s Brahmsem, jenž se vyhrocenému radikalismu marně bránil. Byl sice bytostným romantikem, avšak romantikem odlišné ražby. Ctil pevnou formu a výstavbu hudebního díla, ctil odkaz velikánů klasicismu i baroka a navíc preferoval „absolutní“ hudbu instrumentální. Tyto a další momenty jsou společné jak jeho monumentálnímu odkazu hudby symfonické, tak jeho hudbě komorní. Rok 1886 byl pro Brahmse příznivý, po dokončení Čtvrté symfonie se uchýlil jako by „do sebe“ a dal volný průchod tónům veskrze subjektivního rozpoložení, jaké adekvátně tlumočí právě komorní hudba, nicméně vedle atmosféry lyrické tu rovnoprávně rezonuje nálada sebevědomě hrdinská. O tom i o mnohém dalším vypráví přítomná trojice skladeb. Sonáta pro klavír a violoncello č. 2 F dur, op. 99 (od její starší „sestry“ e moll ji dělí celá dvě desetiletí) upoutá celkovou stavebnou též zvukovou velkorysostí, citově zjitřenou naléhavostí, ale i melodičností, působivou zvláště ve volné větě. Sonáta pro klavír a housle č. 2 A dur, op. 100 je právem (jako prostřední) považována za nejlyričtější z trojice autorových houslových sonát a označení „pro klavír a housle“ podobně jako v předchozí cellové sonátě odpovídá skutečné rovnoprávnosti obou partů. Vzruch i usměrňující kázeň prostupují celým rozsahem Tria pro klavír, housle a violoncello c moll, op. 101, které je založeno na čtyřvětém půdorysu, v kompetenci žánru tria nepříliš častém a navíc s uplatněním sonátové formy v obou krajních větách. Zvláštností pomalé třetí věty je dualita dvoudobých a třídobých taktů. Určujícím předpokladem vzniku všech tří děl je nepochybně Brahmsovo „šťastné léto“ roku 1886, kdy byly napsány.

PhDr. Jůlius Hůlek


Změna programu vyhrazena.

 

Zpět na celý program X. ročníku

Košík