Sobota 5. června, 21.00 - kaple Božího těla

  • Erwin Schulhoff (1894 - 1942): Duo pro housle a violoncello
    • Moderato
    • Zingaresca. Allegro giocoso
    • Andantino
    • Moderato
  • Maurice Ravel (1875 - 1937): Sonáta pro housle a violoncello
    • Allegro
    • Trés vif
    • Lent
    • Vif, avec entrain
  • Johan Halvorsen: Passacaglia (1864 - 1935) Duo pro housle a violu podle Georga Friedricha Händela

Na krátkou tradici festivalových smyčcových preludií při svíčkách navazuje letošní večer
v mystické atmosféře Kaple Božího těla. Zatímco v prvních dvou ročnících jsme si mohli vychutnat kontrast sólových Bachových partit a suit s dui Bohuslava Martinů, resp. Zoltána Kodályho, letos vás provedou společně housle s violoncellem celým večerem.
Jestliže Ravelova Sonáta patří k “silné trojce” repertoáru pro housle a violoncello (Ravel, Kodály a Martinů), Schulhoffovo Duo z roku 1925 na nahrávkách a koncertech téměř neuslyšíme.

Erwin Schulhoff se narodil r.1894 v pražské židovské rodině s hudebními kořeny, prastrýc Julius Schulhoff byl skladatelem a pianistou, mj. se přátelil s Chopinem (symbolické pouto v roce velkého Chopinova výročí). Osmiletý Schulhoff, Dvořákem označen jako zázračné dítě, je v deseti přijat na konzervatoř v Praze, posléze studuje ve Vídni, v Kolíně n.Rýnem a v Lipsku. Vyhrává interpretační i skladatelské soutěže. Jako klavírista si buduje kariéru v Německu, kde žije až do roku 1923. Věnuje se téměř výhradně provádění soudobé hudby, na zahraniční zejména německá pódia uvádí skladby české moderny, mj. čtvrttónové kompozice Aloise Háby. Koncertní cesty i provádění Schulhoffa na mezinárodních pódiích ukončuje nástup nacionálního socialismu ve třicátých letech v Německu. Schulhoff je mezitím zapálený levicový intelektuál a obdivovatel Sovětského svazu, jehož občanství, také z důvodů ochrany před postupujícím nacismem, přijímá. Nicméně to ho chrání jen do chvíle vypuknutí války mezi Sovětským svazem a Německem. Schulhoff je internován a v roce 1942 umírá v náručí svého syna v koncentračním táboře ve Wülzburgu.
Schulhoff byl plodný a v meziválečné době vysoce ceněný autor. Skladatelsky vyšel z poválečné avantgardy. Jako mnoho jiných skladatelů tehdejší doby byl ovlivněn jazzem (na rozdíl od většiny z nich však jazz výborně hrál i improvizoval), v pozdním období dospěl k socialistickému realismu. V každém případě byl ve své tvorbě vysoce osobitý, dovedl (např.ve smyčcovém sextetu, mj. před dvěma roky uvedeném v Kutné Hoře) mistrně přetavit tak protichůdné vlivy jako byla Schönbergova druhá vídeňská škola a Janáček na druhé. Po válce se dočkalo jeho dílo téměř totálního zapomenutí. V komunistickém Československu se hrály většinou jen skladby ideologicky použitelné (mezi jinými zhudebněný Komunistický manifest), a to většinou mimo mainstream koncertních podií. Tiskem vyšel jen velice omezený počet skladeb (mezi jinými zhudebněný Komunistický manifest) , v zahraničí byl prakticky neznám.

O Schulhoffových kvalitách tak věděla jen úzká hrstka muzikologů a interpretů. O Schulhoffův návrat na koncertní pódia se postaral až v osmdesátých letech minulého století Gidon Kremer, který měl odvahu postavit Schulhoffa jako pendant k D. Šostakovičovi ve své programové dramaturgii festivalu v Lockenhausu.
Čtyřvěté Duo pro housle a violoncello věnované “Mistru Leoši Janáčkovi v hluboké úctě” obsahuje všechny rysy vrcholného Schulhoffa: melodiku slovanské citovosti kombinovanou s tanečně rytmickou živostí a osobitým smyslem pro humor a ironii.

Zájem o Ravelovo dílo neutuchá přinejmenším od premiéry jeho Pavany pro mrtvou infantku (1899) a žije v orchestrálních sálech celého světa díky takovým hitům jako je Bolero nebo La Valse. O tři roky dříve než Schulhoff píše Maurice Ravel svou Sonátu pro housle a violoncello, podle vlastních slov “milník v evoluci vlastního kompozičního stylu”. První větu Sonáty Ravel komponuje památce Clauda Debussyho již v roce 1920, stylem dalších vět se přibližuje Schulhoffovi stejně jako se vzdaluje impressionismu Debussyho. Dobová francouzská kritika ocenila premiéru slovy jako hudební “masakr” s připomínkou, že Ravel by měl opravit “chybné noty v notovém záznamu”. Jak se v tomto kontextu jeví hudební život střední Evropy té doby progresivní.

Při srovnání osudu Schulhoffova a Ravela si dovolím parafrázovat Kunderův postřeh o Janáčkovi: ‘Kdyby byl Schulhoff Němec nebo Francouz, nikdo by nepochyboval, že je to jeden z největších skladatelů svého století”.

Závěrečná Passacaglia Johna Halvorsena je již dlouho oblíbenou skladbou smyčcových duí.
Dá vyniknout nástrojové virtuozitě stejně tak jako tónovým kvalitám interpretů.
Norský houslista a skladatel Johan Halvorsen si vzal za základ passacaglii (barokní hudební útvar, kontrapunktické variace na ostinátní basové téma) ze sedmé suity pro cembalo Georga Fridricha Händela a upravil ji pro housle a violu. Dnes zazní v často hrané verzi pro housle a violoncello.

(Jiří Bárta)