Krom jedné rané výjimky nejevil Bach pražádný zájem o formu variací. O to překvapivější je, že ke konci života najednou přichází s cyklem 30 variací, který zdaleka přesahuje vše, co bylo do té doby v tomto žánru zkomponováno. Cyklus začíná a končí nádhernou dvoudílnou árií. Po prvním tématu následuje třicet variací, které sumarizují umění kontrapunktu, tedy umění, jak dovedně proplétat dva a více hlasů. Variace mají různá tempa, charakter, využívají různých figurací, ozývají se zde dobové tance (giga, polonéza, menuet, sarabanda), ale ani to Bachovi nestačilo. Každou třetí variaci zkomponoval jako kánon, kdy druhý hlas opakuje s malým zpožděním přesně totéž, co první. Druhý hlas nasazuje v rozestupu primy (stejný tón), pak sekundy (o jeden tón výš) a tak dále, až k noně (vzdálenost 9 tónů). Ve třicáté a poslední variaci se z nebeských sfér vracíme na zem: v base totiž zní melodie dvou lidových „hitů“ Bachovy doby s vtipně neslušnými texty.

Kromě roviny teoretické jsou Goldbergovské variace také přehlídkou virtuózní klavírní (či lépe cembalové) techniky. Na moderním klavíru jsou některé pasáže hratelné jen obtížně, to ale klavíristy naštěstí neodrazuje. Pro posluchače vzácných živých uvedení se Goldbergovy variace stávají zážitkem, jenž se dá přirovnat k putování a který člověka promění. Terapeutické působení této hudby popsala ve své silné novele Kontrapunkt psychoanalytička Anna Enquistová (její kniha vyšla v českém překladu).

                                                                                                                                                                                                             Text: Dita Hradecká