Potenciál sólového violoncella, dříve nástroje vhodného jen k doprovodu, si jako první uvědomil Johann Sebastian Bach. Nejenže violoncello obsáhne basovou i tenorovou polohu a vyšplhá se do výšek, ale také se velmi podobá lidskému hlasu. Violoncello dokáže zpívat, jásat i lamentovat stejně jako hlas člověka a tím je nám blízké. Bach stvořil cyklem šesti violoncellových suit cosi nového, přímo revolučního, díla, která ovlivnila literaturu pro tento nástroj do té míry, že se podobného činu odvážili až skladatelé 20. století – Kodály nebo Britten. Oproti cyklu sólových partit pro housle jsou suity pro violoncello tradičnější. Mají totožnou strukturu: po preludiu následují čtyři dvoudílné standardní tance barokní suity (allemande, courante, sarabanda, gigue), mezi které Bach vložil buď menuet, gavotu nebo bourée. Díky basové hloubce a tenorovému rozsahu violoncella vynikne Bachovo umění skrýt v jedné sólové lince několik hlasů. Ačkoli byly suity komponovány pravděpodobně k instruktivním účelům, patří dnes díky své virtuóznosti, emocionálnosti a intimitě k oblíbenému repertoáru všech koncertních hráčů. Většina z nich cítí potřebu vracet se k nim opakovaně.

                                                                                                                                                                                                             Text: Dita Hradecká