
ZAHAJOVACÍ KONCERT
Beethoven / Dvořák
Ludwig van Beethoven: Sonáta pro klavír č. 8 c moll op. 13
I. Grave – Allegro di molto e con brio
II. Adagio cantabile
III. Rondo, Allegro
Ludwig van Beethoven: Sonáta pro klavír č. 31 As dur op. 110
I. Moderato cantabile molto espressivo
II. Allegro molto
III. Adagio ma non troppo – Allegro ma non troppo
Piers Lane – klavír
Antonín Dvořák: Kvintet pro klavír, dvoje housle, violu a violoncello
I. Allegro ma non tanto
II. Dumka. Andante con moto
III. Scherzo (Furiant)
IV. Finale. Allegro
Piers Lane – klavír, Roman Patočka, Milan Pala – housle, Karel Untermüller – viola, Jiří Bárta – violoncello
Beethovenovy vrcholné klavírní sonáty jako reminiscence loňského ročníku a vášnivý Dvořákův kvintet spojí australského pianistu Pierse Lanea a jeho festivalové kolegy do mezinárodního týmu. Držte si klobouky!
Více o programu
Soubor 32 klavírních sonát Ludwiga van Beethovena (1770–1827) je nesmírně různorodý, novátorský a v neposlední řadě hráčsky a posluchačsky vděčný. Proto určitě stojí za to po roce, kdy na tomto festivalu zazněl ve své úplnosti, vychutnat si alespoň dvě ze sonát. Jejich vznik dělí třiadvacet let a reprezentují dvě různé tvůrčí i životní fáze velkého německého skladatele.
Sonáta c moll op. 13 „Patetická“ reprezentuje mladého bouřliváka, klavírního virtuosa, který dokázal na klaviatuře dosáhnout až orchestrálních efektů. Mezi dvěma strhujícími krajními větami se nachází skvostné adagio a navracejícím se zpěvným tématem prokládaným kontrastními epizodami. Přízvisko „patetická“ je nutné chápat v tehdejším smyslu – jako „naplněná citem“.
Předposlední sonátu komponoval skladatel sužovaný chorobou a již zcela hluchý během roku 1821. Z trojice pozdních sonát je tato nejpřístupnější. Beethoven směřuje k pročištění, prostotě, témata jsou vřelá a lyrická. Navzdory tomu je ale forma až rafinovaně sofistikovaná: v závěru se témata spojují ve fuze – formě, která u Beethovena navozuje dojem finality, nevyhnutelnosti. Ne nadarmo se zde skladatel, pracující zároveň na své Misse solemnis obrací k Johannu Sebastianu Bachovi jako zdroji inspirace a nedostižnému vzoru.
V odstupu patnácti let od Klavírního kvintetu op. 5 vytvořil Antonín Dvořák (1841–1904) druhé dílo stejného nástrojového složení i stejné tóniny. Druhý kvintet je dokladem vrcholného mistrovství a kompoziční suverenity zralého Dvořáka. Je toho mnoho, co můžeme na tomto pozitivním, radostném díle obdivovat: vynikající instrumentaci, vyváženost jednotlivých vět i celku, melodickou invenci… Na první poslech zaujmou názvuky na slovanskou hudbu, zejména v podobě melancholické dumky ve druhé větě a ve virtuózní stylizaci českého lidového tance furiant ve větě třetí. Velká část kvintetu vznikla na Dvořákově letním sídle ve Vysoké a idylická atmosféra tohoto prostředí jako by se promítla i do samotné hudby.
Text: Dita Hradecká
Základní a zlevněné vstupné online: