Sonatina G dur je – podobně jako Maličkosti uváděné na závěrečném koncertu – důkazem, že opravdový mistr se pozná v detailu. Sám autor Sonatinu charakterizoval těmito slovy: „Je určena pro mládež, ale i velcí, dospělí, nechť se s ní baví, jak to právě dovedou…“ A měl pravdu – na repertoáru dnes mají Sonatinu ti největší housloví virtuosové. Ačkoli je technicky nenáročná, co do kompoziční práce jde o promyšlené a originální dílo. Podobně jako další skladby Dvořákova amerického období, i v Sonatině najdeme prvky pentatoniky, synkopované rytmy apod., které tvůrce objevil v hudbě původních Američanů.

Žánr nokturna není sice přímo „vynálezem“ Fryderyka Chopina (1810–1849), ale byl to on, kdo mu dal nezaměnitelný charakter. Ten vychází z houpavého doprovodu anebo rozloženého akordu v levé ruce a melodie zdobené nenapodobitelnou chopinovskou ornamentikou v pravé ruce. Chopin, který obdivoval operu a možnosti lidského hlasu, zde tvoří doslova klavírní bel canto. Mezi celkem jedenadvaceti nokturny, napsanými v rozmezí let 1827-46, najdeme kusy naplněné bolestnou melancholií, ale také vrcholně virtuózní skladby.

Setkání Wolfganga Amadea Mozarta (1756–1791) s hráčem na klarinet Antonem Stadlerem – jeho spolubratrem ze zednářské lóže – můžeme vděčit za sérii kompozic z posledních let skladatelova života. Jsou to především Koncert A dur a také Kvintet K. 581 psaný pro obsazení klarinet a smyčcové kvarteto, jedna z jeho nejkrásnějších kreací vůbec (zejména Larghetto!). Ve skutečnosti jsou obě skladby komponovány pro basetový roh a hrávají se na větší klarinet laděný v A. V té době se tento nástroj postupně stával součástí orchestru a Mozartu mu také svěřil významná sóla ve své opeře La clemenza di Tito. Na její premiéru v roce 1791 cestoval Anton Stadler s Mozartem do Prahy jen dva měsíce před nečekanou smrtí skladatele.

texty: Dita Hradecká