
Středa 8. 6. 2022 / 20:00 / kostel sv. Jana Nepomuckého
MENDELSSOHN / FRANCK
Felix Mendelssohn-Bartholdy: Trio pro klavír, housle a violoncello č. 1 d moll op. 49
I. Molto allegro ed agitato
II. Andante con moto tranquillo
III. Scherzo: Leggiero e vivace
IV. Finale: Allegro assai appassionato
Terezie Fialová – klavír, Milan Pala – housle, Jiří Bárta – violoncello
César Franck: Sonáta pro housle a klavír A dur (pro violoncello upravil Jules Delsart)
I. Allegretto ben moderato
II. Allegro
III. Ben moderato: Recitativo-Fantasia
IV. Allegretto poco mosso
Jiří Bárta – violoncello, Terezie Fialová – klavír
Dvě z nejoblíbenějších děl klasické hudby, Mendelssohnovo první klavírní trio a Franckova sonáta navíc ve violoncellové verzi a festivalové premiéře.
Více o programu
Klavírní trio č. 1 d moll op. 49 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho z roku 1839 patří k jeho nejoblíbenějším komorním skladbám a je spolu s Oktetem, op. 20 považováno za jedno z jeho nejlepších děl vůbec. Během kompozice Mendelssohn dal na radu svého kolegy skladatele Ferdinanda Hillera a přepracoval klavírní part. Nová verze se nesla v romantičtějším, schumannovském stylu a klavíru byla v triu přisouzena důležitější role. Robert Schumann revidovanou skladbu skutečně recenzoval a prohlásil o Mendelssohnovi, že je „Mozartem devatenáctého století, hudebníkem, který nejjasněji chápe rozpory doby a jako první je dokáže smířit“. Těmi rozpory, které má Schumann a mysli, byly na jedné straně nový romantický duch vanoucí evropským uměním a na straně druhé potřeba vyrovnat se s tradicí. V této recenzi se opět ukazuje Schumannova jasnozřivost, s jakou odhadoval kompoziční umění svých současníků.
Se Sonátou A dur Césara Francka (1822–1890) se posouváme do posledních dekád 19. století, do doby pozdního romantismu, rozvolněných a stále odvážnějších harmonií. Francouzský skladatel ji napsal pro fenomenálního houslistu Eugèna Ysaÿe jako svatební dar. Houslista je poté často hrával a přispěl tím k reputaci Francka coby skladatele. Dílo pověstné svým náročným klavírním partem je pozoruhodné z mnoha úhlů pohledu. Především je plné nádherných témat a opulentní nástrojové stylizace; po stránce formální je drží pohromadě témata, která (v pozměněné podobě) prostupují všemi větami. Franckovu sonátu hrají všichni velcí houslisté
Legitimnost violoncellové verze potvrzuje ústní svědectví Pablo Casalse, podle něj i dopisu syna Ysaÿe Antoina Francka původně zamýšlel sonátu jako violoncellovou. Až pozdější objednávka Ysaÿe a přátelství s ním ho přimnělo k přepsání pro housle. V každém případě je violoncellová verze stejně oblíbená jako houslová a jen potvrzuje nesmrtelnost mistrovského díla.
Text: Dita Hradecká