Dialog starého a nového, konfrontace hudby napříč styly a epochami je jedním z charakteristických rysů festivalu v Kutné Hoře. Tentokrát dramaturg Jiří Bárta vyzval dva interprety – specialistu na moderní hudbu Milana Palu a Lenku Torgensen na barokní housle – aby sdíleli pódium s tím nejlepším, co pro housle bylo napsáno v baroku a době současné.
Francouzský autor Pascal Dusapin (nar. 1955), ač u nás nepříliš známý, je v současnosti evropskou veličinou na poli operní i symfonické tvorby. Jeho sólové houslové skladby uhranuly Milana Palu natolik, že z nich sestavil své CD. Díky tomu se se skladatelem spřátelil. Dnes máme možnost poslechnout si skladbu z raného období nazvanou Iti a kompozice z doby nedávné, In nomine a In vivo. Interpret sám označuje Dusapinovy věci za fenomenálně napsané. Autor ponechává interpretovi prostor pro fantazii, kterou povzbuzuje neotřelými pokyny v partituře. Z technického hlediska Dusapin houslistu nešetří a požaduje extrémní zvuk, polohy i tempa. „Rituální“ harmonie a svébytná barevnost Dusapinova světa bude pro českého posluchače zajisté velkým objevem.
Ze zcela jiného světa – ze světa křesťanské mystiky – k nám promlouvá Heinrich Ignaz Franz Biber (1644–1704). Rakouský skladatel a houslista původem z Čech ve své době patřil k nejlepším houslistům. Působil ve službách knížete Karla Liechtensteina-Kastelkorna, biskupa olomouckého, který si dal v Kroměříži vybudovat reprezentativní zámecké sídlo a jmenoval Bibera do čela své kapely. Na sklonku roku 1670 hudebník odešel do služeb arcibiskupa v Salcburku, kde dosáhl funkce prvního dvorního kapelníka.
Růžencové sonáty tvoří fascinující cyklus a díky použití čtrnácti různých houslových ladění (scordatur) zaujímají v dějinách houslové hry jedinečné postavení.
Každé sonátě předchází mědirytina v podobě medailonu, který zobrazuje událost ze života Marie a jejího syna Ježíše Krista.
Posluchačovu obraznost vede skladatel nejen názornými obrázky, ale také pomocí barokních rétorických figur. Například Lamento ze Sonáty VI zachycuje situaci krátce před zajetím Ježíše. Hudebně je strach vytvářen sestupnou chromatikou, neobvyklými harmonickými kroky a prosebným vibratem smyčce. Na začátku Sonáty X zazní tečkovaný rytmus znamenající ukřižování, jehož naléhavost stoupá s tří- a čtyřhlasými akordy. Neúprosný pohyb se zastaví jen na okamžik, kdy zazní hudebně symbolická figura kříže se čtyřmi stejně dlouhými tóny.
Biber používá prudké kontrasty jako výrazový prostředek ve variacích sonát VII a X, „Bičování“ a „Ukřižování“. Tím však cyklus nekončí: připojena je ještě Passacaglia. V autografu jí předchází perokresba znázorňující dítě, které bere do rukou anděl. V souvislosti s modlitbou růžence je zřejmá útěšná myšlenka na anděla strážného, který člověka chrání a vede ho k cíli na jeho cestě životem.

                                                                                                                                                                                  Text: Dita Hradecká