
Pátek 10. 6. 2022 / 20:00 / chrám sv. Barbory
IN FUTURUM
Kopelent / Schulhoff / Zouhar / Mozart / Klein
Marek Kopelent: Karrak (1991) pro violoncello a klavír
Jiří Bárta – violoncello, Terezie Fialová – klavír
Erwin Schulhoff: In Futurum (z cyklu Fünf Pittoresken, op. 31)
Terezie Fialová – klavír
Vít Zouhar: Jako voda je (1994) pro klarinet, fagot a klavír
Michel Raison – klarinet, Jan Hudeček – fagot, Terezie Fialová – klavír
Wofgang Amadeus Mozart: Trio pro klarinet, violu a klavír Es dur, K 498 „Kegelstadttrio”
Michel Raison – klarinet, Karel Untermüller – viola, Terezie Fialová – klavír
Yves Klein: Symfonie Monoton-Silence
Michel Raison – klarinet, Karel Untermüller – viola, Jan Hudeček – fagot
Terezie Fialová – klavír, Jiří Bárta – violoncello / syntezátor, Viktor Darebný – varhany
Učitelský smíšený pěvecký sbor Tyl a Studentský sbor Gaudeamus, Zdeněk Licek – sbormistr
Claude Debussy kdysi napsal: “Hudba nespočívá v notách, ale v prostoru mezi nimi. Dvoutisíciletý japonský zvon „Dotaku“ byl postaven k tomu, aby mlčel pohřben v zemi v rámci rituálního obřadu. (Ne)konečné prostory vesmíru prostupuje ticho stejně tak jako věčný spánek našich mrtvých předků”. Večer věnovaný tichu ve chrámu sv. Barbory, naslouchejte spolu s námi.
Více o programu
Hudba a ticho jsou jako jin a jang – dvě opačné energie, které se navzájem potřebují. Umíme se ještě v dnešní ukřičené době ponořit do ticha? Tento program naši schopnost prověří. Nemusíme se však nutit do vážné kontemplace: motivací skladatele může být i vtip (jako u Schulhoffa) nebo jen chuť experimentovat…
Marek Kopelent (nar. 1932) patří ke skladatelům, kteří se v 60. letech hlásili k tzv. Nové hudbě – avantgardě, potlačované komunistickým režimem. Svůj osobitý výraz pak skladatel našel v duchovně orientované tvorbě. Skladba Karrak pochází z roku 1991, kdy se Kopelentovi po časech represí a ignorování dostalo oficiální satisfakce.
Erwin Schulhoff (1894–1942) rodák z Prahy, věnoval svých5 pitoresek op. 31 dadaistovi Georgu Groszovi. Nadaný klavírista a skladatel zde prokazuje své vizionářství a smysl pro aktuální trendy. Čtyři z pěti částí jsou jazzové (Foxtrott/Ragtime/One-Step/Maxixe), čímž se Schulhoff zařadil mezi první středoevropské skladatele, který jazzový idiom použili na koncertním pódiu. Třetí část Pitoresek bychom mohli označit za dadaistickou. Je to „skladba-ticho“, podobně jako slavná 3:44, kterou o třiatřicet let později(!) napsal John Cage. Schulhoffova jednostránková skladba nazvaná In Futurum obsahuje nespočet pomlk rozmístěných mezi dvě „ruce“, ale ani jednu notu. Jak dlouho bude trvat, záleží na interpretaci – nebo možná na odvaze – interpreta.
Vít Zouhar (1966) je muzikolog, hudební teoretik, pedagog a skladatel zejména operních, ale také multimediálních děl. Jeho hudba je posluchačsky vstřícná, nikoli ale podbízivá. Zve nás nevtíravě do svých zvukových světů. „Dávám přednost zdánlivému tichu, pečlivému výběru a stejně tak se raduji z nečekaných překvapení. Když komponuji nebo analyzuji, pak se soustředím na detail i proporce celku. Zároveň rád sbírám, nejčastěji jen tak do mé paměti. Nečekané zvuky, ty, které mě překvapí,“ říká Zouhar. Skladba „Jako voda je“ pro trio vyrůstá z naprostého ticha a jediného tónu, aby pomocí opakovaných vzorců gradovala až do samého konce.
Podobně jako u Klarinetového kvintetu, i tzv. Kegelstatt-Trio byl pro Mozarta inspirací Anton Stadler, o němž je řeč výše. „Nikdy by mě nenapadlo, že klarinet dokáže napodobit lidský hlas tak, jak jste ho napodobil vy. Váš nástroj má skutečně tak jemný a krásný tón, že mu nikdo neodolá,“ napsal skladatel Stadlerovi. Název tria je velmi prozaický a pro Mozarta typický: na první straně rukopisu je datum kompozice a přípis „během hraní kuželek“.
Yves Klein (1928–1962) patří k vizionářům, kteří hluboce ovlivnili vývoj umění ve 20. století. Vnesl do něj prvek happeningu a jako jeden z prvních uplatňoval monochromii. Jednou z jeho kreací, která souvisí s dnešním programem, byla výstava nazvaná Le Vide – Prázdnota. Šlo o čistě vybílený prostor, v němž se nenacházelo nic. Ono „nic“ chce Klein zpřítomnit také svou „symfonií“ Monoton – Silence.
Sám umělec to popsal následovně: „Během období soustředění jsem kolem let 1947-1948 vytvořil monotónní symfonii, jejíž téma vyjadřuje to, co jsem si přál, aby byl můj život. Tato čtyřicetiminutová symfonie se skládala z jednoho nepřetržitého zvuku, protaženého a zbaveného svého začátku i konce, což vytvářelo pocit závrati a aspirace mimo čas. Ani ve své přítomnosti tedy tato symfonie neexistuje. Existuje mimo fenomenologii času, protože se ani nerodí, ani nezemře, po existenci. Ve světě našich možností vědomého vnímání je však tichem – slyšitelnou přítomností.“
Text: Dita Hradecká
Vít Zouhar: Jako voda je (1994, 7´), trio pro klarinet, fagot a klavír
Skladba je inspirována meditativními a mysticky laděnými verši básníka Oldřicha Janoty. Milan Kundera srovnává v románu Nesmrtelnost zvuk básně Johanna Wolfganga Goetha s jejím překladem. Skladba Jako voda je vychází z obdobných principů: zvukově reaguje na význam i tvar básně Bytosti lesa Oldřicha Janoty. Zejména na:
a nebe bylo modré jako voda
a nebe bylo modré jako voda
a nebe bylo modré jako voda je
a nebe bylo modré jako voda je
a nebe bylo modré jako voda je
a nebe bylo modré jako voda je v sobě
a nebe bylo modré jako voda je v sobě
a nebe bylo modré jako voda je v sobě je
a nebe bylo modré jako voda je v sobě je
naděje
Skladba Jako voda je vznikla na objednávku Trio Drápela, které skladbu premiérovalo na festivalu Mladé pódium v Karlových Varech v roce 1994.
Text: Vít Zouhar