Tři Partity, které v rukopise střídají sólové Sonáty, jsou komponovány ve stylu barokní suity se stylizovanými tanci. Druhá z nich obsahuje slavnou monumentální Chaconnu, kterou převzaly další nástroje. O interpretační náročnosti a skryté polyfonii platí vše, co bylo řečeno výše o Sonátách. Rukopis celého cyklu byl považován za ztracený, ale v roce 1890 se vynořil a byl nabídnut Johannesu Brahmsovi ke koupi – ten však pochyboval o jeho pravosti a neinvestoval do něj. Na počátku 20. století skončila partitura v Berlínské královské knihovně (dnes Státní knihovna), kde o ni pečují dodnes. Díky rukopisné poznámce autora víme, že Sonáty a partity vznikly před rokem 1720, tedy za Bachova působení v Köthenu. Na celých sto let po autorově smrti byly tyto kompozice téměř zapomenuté. Skladatel Robert Schumann – zcela v duchu své epochy – k nim přikomponoval klavírní doprovod. A teprve skvělý houslista Joseph Joachim ve druhé polovině 19. století se je odvážil hrát veřejně. Názor těchto dvou romantiků, že jde o skladby k pedagogickým účelům, tedy spíš obtížnější technická cvičení, popírá sama hudba. Do sebe obrácená, očištěná od všeho mimohudebního, zkrátka „hudba o sobě“.

                                                                                                                                                                                                             Text: Dita Hradecká