Významný jezuita a hudební teoretik Athanasius Kircher (1602–1680) ve své VII. knize Musurgia Universalis popisuje různé hudební styly, ale zejména definuje „fantastický styl“ – Stylus phantasticus. „Stylus phantasticus je vhodný pro nástroje. Je to nejsvobodnější a ničím neomezený způsob kompozice, který není vázán na nic, ani na slova, ani na melodický námět. Je určen k předvedení umu a invence. Dělí se na skladby, které se běžně nazývají fantazie, ricercaty, tocaty a sonáty…“
Aniž bychom se museli detailně zaobírat tím, co přesně za každým pojmem Kircherova výroku vězí, na první poslech nám musí být jasné, že tento styl je příbuzný improvizaci. Vyznačuje se používáním krátkých kontrastních epizod a jeho volná forma skýtá prostor pro vlastní invenci interpreta. Vyžaduje pochopitelně zkušeného a virtuózního hráče znalého dobového způsobu interpretace – sami autoři byli ve své době prvotřídními interprety (Kapsberger na loutnu, Böddecker na varhany, ostatní na housle).
Kořeny „fantazijního stylu“ lze najít v italské hudbě, ale protože ta se prostřednictvím četných hudebníků čířila z Apeninského poloostrova dále na sever a podmaňovala si postupně skoro všechny země, vyskytují se v programu také jména hudebníků českého původu: Samuel Capricornus a H. I.F. Biber.

                                                                                                                                                                                    Text: Dita Hradecká