Ženy-skladatelky musely vždy bojovat s předsudky a značným znevýhodněním v prostředí, kde dominovali muži. Těch několik, které se přesto prosadily, si zaslouží naši pozornost. Američanka narozená v Anglii Rebecca Clarke (1886–1979) byla skvělou violistkou, která pomohla etablovat tento nástroj jako sólový. Ačkoli komponovala jen mezi svými dvaceti a padesáti lety, zanechala na stovku kompozic prozrazujících hlubokou znalost soudobé hudby, zejména francouzského impresionismu.

Jméno Vítězslavy Kaprálové (1915–1940) se daří čím dál více dostávat do povědomí nejen u českých posluchačů. S jejím osudem, který příliš brzy ukončila tuberkulóza, se mohli seznámit čtenáři prózy Jiřího Muchy Podivné lásky. V době nedávné o ní napsala také Kateřina Tučková. Nadaná skladatelka a dirigentka, již ve Francii podporoval Bohuslav Martinů, nezanechala pochopitelně rozsáhlý odkaz. Její Trio pro dechové nástroje zůstalo nedokončené. V roce 2011 je dokomponoval hobojista Stéphane Egeling.

Také Fanny Mendelssohn-Hensel (1805–1847) nenašla ve své době pochopení ani uplatnění pro svůj nesporný skladatelský talent. Dostalo se jí sice prvotřídního, nejen hudebního vzdělání, ale zároveň jí bylo doslova řečeno, že komponování a dráha hudebníka se hodí pro jejího bratra Felixe, jejím posláním jako ženy je však něco zcela jiného… A tak se její skladby dávaly jen při domácích soirée a nebylo jich zase tak mnoho. Ostatně také Fanny, podobně jako její bratr, zemřela bohužel velmi mladá.

                                                                                                                                                                                                             Text: Dita Hradecká