Scordatura je pojem známý hráčům na smyčcové nástroje. Jde o přeladění jedné nebo více strun. Hodí se zejména v případě páté ze šesti sólových suit Johanna Sebastiana Bacha (1685–1750), kde se nejvyšší struna A na violoncellu „podladí“ na G. Suita pak zní barevně jinak (prý lépe, říkají violoncellisté), hráči umožní využívat mnohem více prázdných strun, což lépe rezonuje, a obejít místa, která by se jinak hrály krkolomně.

Ještě něčím je tato pátá suita výjimečná, a to častým užitím tečkovaného rytmu (vliv francouzské hudby) a bohatých akordů a dvojhmatů. A najednou uprostřed, v Sarabandě, jsou veškeré efekty pryč a zní jen jednohlas, niterný a bolestný. Také proto zní tato suita v tónině vyhrazené bolesti, smutku a důstojné vážnosti nejtemněji z celého cyklu. Můžeme jen obdivovat, jak Bach v úvodním preludiu dokázal rozeznít violoncello do téměř varhanního zvuku. Poté jde sled vět – stylizovaných barokních tanců – v obvyklém pořádku.

Maďarský skladatel Zoltán Kodály (1882–1967) předepsal ve své Sonátě skordaturu hned pro dvě spodní struny violoncella. Jeho ambiciózní sólové dílo bylo dokončeno během první světové války a už v době jejího vzniku si autor uvědomoval že jde patrně o nejpodstatnější dílo pro sólové cello od doby J. S. Bacha. Jde o nesmírně náročnou skladbu: jako by se autor rozhodl chtít po sólovém nástroji totéž co po celém orchestru.

Text: Dita Hradecká