Kvartet na konec času (Quattuor pour le fin du temps) možná největšího francouzského hudebního tvůrce 20. století Oliviera Messiaena je skladbou, jíž daly tvar neobvyklé podmínky vzniku. Skladatel ji dokončil v zajateckém táboře v Görlitz (dnešní Zhořelec), kde byl za druhé světové války internován. Přítomnost několika spoluvězňů-instrumentalistů diktovala neobvyklé obsazení: housle, violoncello, klarinet a klavír. Třetí, technicky velmi náročnou část Propast ptáků hraje klarinet sólo. „Propast znamená Čas s jeho smutkem a únavou. Ptáci jsou opakem Času, jsou naší touhou po světle, hvězdách, duze a jásavém zpěvu!“ zní skladatelův výklad.

Vloni v létě v pouhých třiašedesáti letech zemřel skladatel a klavírista Hanuš Bartoň a česká hudební kultura v něm ztratila člověka, jehož nesmírný rozhled, vzdělanost, všestrannost, ale hlavně skromnost a ochota pomoci působila na každého, kdo se s ním setkal. Bartoň působil v souborech nové i staré hudby. Se sdružením MoEns provedl dlouhou řadu premiér soudobých skladatelů a s Ars Cameralis se zase věnoval hudbě středověké. S manželkou Janou Macharáčkovou tvořili klavírní duo oddané zejména tvorbě Jana Ladislava Dusíka. Působil jako profesor a vedoucí katedry skladby HAMU v Praze. Autorsky je podepsán pod množstvím scénických partitur. Koncert pro klarinet s doprovodem smyčcového kvarteta je náročnou, ale neokázalou kompozicí, jejíž převážně kontemplativní ráz vyvažuje živá střední věta.

Když Bedřich Smetana zaznamenal svůj bouřlivý život formou smyčcového kvartetu, nebylo to poprvé, co svou niternou zpověď vtělil do komorní skladby. Poprvé se tak stalo u Klavírního tria g moll v roce 1855, které je prodchnuté žalem nad úmrtím dcer.

Smyčcový kvartet č. 1 e moll „Z mého života“ psal Smetana již jako neslyšící. Podle popisu, který zanechal, má první věta představovat „volání osudu do života, náklonnost k umění i k romantice a velké toužení“, ale už i předzvěst tragiky Smetanova ohluchnutí.

Druhá věta – Quasi polka je skladatelova vzpomínka na veselé mládí, především na zálibu v tanci. Hudba třetí věty, plná něhy a lásky, je vzpomínkou na skladatelovu první ženu Kateřinu. Je zde i tesknota a žal nad jejím tragickým předčasným odchodem.

Finále začíná velmi optimisticky, pak náhle přichází akord nepatřící do základní tóniny věty, následuje dlouhá pomlka a pak se nad tremolem druhých houslí a violy ozve až nepříjemný hvizd čtyřčárkovaného e (symbol počátku Smetanova ohluchnutí). Po této prudké změně následuje ještě několik taktů s retrospektivním pohledem do autorova života a tím kvartet smírně končí.

Text: Dita Hradecká