Dnešní program nás uvádí do doby Smetanova mládí. Chtěl být Smetana národní? Zprvu asi toužil hlavně po klavírní slávě, jejíž kouzlo mohl pozorovat při koncertech veličin nástroje, které se zastavovaly v Praze.

Ze studentských deníků pozdějšího národního klasika vyplývá, že v době komponování těchto kusů „řešil“ hlavně první lásky, protloukání se na studiích, svou hlavu plnou hudby a posléze předlouhé námluvy s budoucí chotí „Katynkou“. Z bezprostředních deníkových impresí vysvítá jeho společenská osobnost, vášnivost (jak k hudbě a tanci, tak k něžnému pohlaví) a cílevědomá cesta, která jej o dekády později dovedla na český hudební Pantheon. Cesta to byla nesamozřejmá – jak známo, Smetanův otec si nepřál mít ze syna hudebníka a jeho podpora na hudebních studiích v Praze byla tak jen symbolická. Mladý klavírista a začínající skladatel si tak musel na živobytí vydělávat sám a zde kromě absolutního odhodlání zasáhla náhoda a dobré kontakty.

Ke svému češství Smetana dozrával postupně, naplno se k němu přiklonil ve Švédsku, když si uvědomil, kam míří snahy obrozenců. Pak ale věc vzal za svou a pro českou myšlenku nasadil všechny své kreativní síly. Nebylo to lehké – jako zkušený umělec a bytostný tvůrce si uvědomoval, že tvořit českou hudbu neznamená psát „ohlasy“ na lidové písně. Těch přímých citací najdeme vlastně jen minimum a jsou to hlavně České tance, v nichž propojil lidovou tvorbu s uměním virtuózní klavírní stylizace.                                                                                                                                                                                           

Text: Dita Hradecká