MFKH 2016

Napsali o nás

Recenze od návštěvníků festivalu 2018

Recenze od návštěvníků festivalu 2018

 

11.6.2018

Dobrý den milá paní Turková a Kačenko moc děkuji za tři nádherné koncerty v Kutné Hoře a Bohdanči. Opět fantastický zážitek, úžasná atmosféra, elitní hráči. Krásné a zasloužené léto Jiřina Dvořáková.

Moc se těšíme na festival za rok! Díky moc!

 

12.6.2018

Dobrý den Kateřino,

 v podstatě jsem Vám chtěl hlavně velmi poděkovat. Vaše práce na festivalu je nepominutelná a pro mnohé z nás velmi významná a opět nejde to jinak, než děkovat.

 Jestli budete potřebovat pozitivní ódu na festival, napište. Půjde mi to skutečně ze srdce, i když je mnohem jednodušší něco kritizovat než omílat pochvalně něco tak vydařeného. Pro mne osobně však zůstává klíčem skutečnost, že při většině koncertů se dostaví emoce, které vnímám od hudebníků i moje vlastní, které mi dává poslech skvělé interpretace muziky.

Ještě jednou děkuji, ať se Vám daří!

JUDr. Lubomír Talanda

 

10.9.2018

Vážení přátelé,

samozřejmě, že jsem měl bezprostřední a spontánní dojmy po každém koncertu v průběhu festivalu. Dojetí, radost a pocit naplněného očekávání tak provázel každý koncert bez výjimky.

Opět jsme obdivovali nezaměnitelnou, originální dramaturgii, která letos přinesla i svěží novinku v podobě  Schumannovy a Schubertovy písňové tvorby. A špičková, autentická interpretace, jejíž jasnou reflexí jsou spontánní a nadšené reakce publika, se zdá snad již býti přirozenou podmínkou nebo součástí festivalu ! Ale tato excelentní kvalita a bezprostřednost je zvláště zřejmá, když má posluchač možnost porovnat výkony interpretů s výkony a interpretacemi na jiných festivalech a při jiných projektech, byť ty mají mnohem větší publicitu a pravděpodobně  i rozpočet.

Prostě na místě je upřímné poděkování. Poděkování zejména za krásné a čisté emoce a vnímanou interaktivitu s umělci, které festivalový týden v Kutné Hoře přináší a jistě i přání, aby vydrželo panu Jiřímu Bártovi, paní Aleně Turkové a všem dalším, kteří na projektu pracují, jejich nadšení a nasazení při přípravě dalších ročníků. A na naší straně příslib podpory!

Ještě jednou děkuji a přeji zdraví a zdar ve vašem konání..

JUDr. Lubomír Talanda

 

 

13.6.2018

Vážená paní Turková,

děkuji Vám za realizaci velmi úspěšného XI. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Kutná Hora v chrámu sv. Barbory a v kapli Božího těla.

Doufám, že vše proběhlo v pořádku a nemáte žádné výhrady k naší spolupráci.

Děkuji Vám za spolupráci, bylo pro mne potěšením býti nápomocna při dosavadních realizacích festivalů.

Přeji Vám mnoho dalších úspěšných ročníků.

S pozdravem

Gabriela Kratochvílová / Infocentrum u chrámu sv. Barbory

Hudební rozhledy - Julius Hůlek - 8/2018

Počátek nového decenia mezinárodního festivalu komorní hudby Kutná Hora 2018

 

Začátek již jedenáctého festivalového ročníku se odehrával ve znamení jedinečných sólových vystoupení skutečných hvězd, českých interpretů světové pověsti – kytaristy Pavla Steidla (2. 6.) a klavíristy Lukáše Vondráčka (4 a 5. 6.). První ze dvou nedělních koncertů pak byl poctou Leoši Janáčkovi u příležitosti 90. výročí jeho úmrtí, které si právě letos připomínáme.

Domnívám se, že charakter letošního ročníku po stránce dramaturgické do jisté míry vystihl prostý název „Kontrasty“, jímž byl nadepsán program koncertu uprostřed festivalového týdne (6. 6.), zahájený stejnojmennou skladbou Bély Bartóka Kontrasty pro klarinet, housle a klavír (Sz 111). Zatímco ze zúčastněných interpretů francouzský klarinetista Michel Raison a ve Švýcarsku působící klavírista Konstantin Lifschitz pocházející z Charkova patří k dlouholetým stálicím festivalu, pak mladý houslista Matouš Pěruška se tu představil poprvé. Ostatně kontrast hudby novodobé a tradiční, povětšinou romanticko-klasicistní, patří k dramaturgicky jedinečným konstantám festivalu. Třívětý celek založený na umné stylizaci folklóru maďarsko-balkánské provenience se dynamicky i výrazově působivě klenul od rozvážného piana k maximálně vygradované expresivitě exponované už v první větě, přes neklidnou přemýšlivost věty druhé k motoricky divokému víru třetí věty ozvláštněné virtuózním houslovým partem. – Dost odlišnou atmosférou se vyznačoval tektonicky soudržný a přesvědčivý klavírníCarousel moskevského rodáka Jakova Jakoulova (1958) působícího v USA v podání K. Lifschitze. – Symbolickým „středobodem“ večera a svým způsobem i celého festivalu se stala skladba na zakázku MFKH příznačně nazvaná Smutek utek pro violoncello a klavír stylově progresivního autora Martina Smolky (1959) z jara tohoto roku, jež zakládá novou tradici premiér aktuálně vzniklých kompozic určených přímo kutnohorskému festivalu, a to v podání Jiřího Bárty (jemu je skladba věnována) a Terezie Fialové. Po obsahové stránce mě osobně Smolkova kreace příjemně překvapila jistým paradoxem nenaplněného očekávání a tím pádem i napětí, jehož nositeli tu jsou atak monotónnosti, tenounká dynamika místy až na prahu slyšitelnosti a povaha harmonické stránky hudebního textu. Náležitým zadostiučiněním nepochybně bylo příznivé přijetí tohoto skutečně specifického díla publikem. – Řekl bych, že modernistická průbojnost předchozích skladeb se individuálně i kolektivně zaujatým přístupem zúčastněných interpretů závěrem večera účinně přenesla do provedení krásného Tria pro klarinet, violoncello a klavír, op. 114 Johannesa Brahmse o čtyřech větách, které náleží k chronologicky i stylově markantním vrcholům autorovy tvorby.

Současnost na nás dýchla stylově naprosto odlišným „závanem“, avšak neméně intenzivně ještě téhož dne pozdněvečerním koncertem v podobě projektu nazvaného „Pod povrchem“ mnohostranně založené Gabriely Vermelho (1976) pocházející z Přerova. Je houslistkou, violistkou, hraje na kvinton (moderní pětistrunná verze violy s přidanou pátou, nejvyšší strunou), komponuje, věnuje se zpěvu a dramatické tvorbě nejen jako herečka, ale i autorsky. Imponující oborový záběr analogicky realizuje praktickou autorskou i interpretační působností na pomezí různých druhů a žánrů. Komponuje a hraje hudbu vážnou i folklórní, jazz a world music, tedy volně pojatou hudbu většinou etnicky zakotvenou. Autorka v dotyčném projektu v tomto duchu přetavila dojmy z cest po památných místech a objektech v naší zemi, aby svým způsobem metaforicky prezentovala subjektivně cítěnou „spiritualitu vyšších sfér, která má svůj další rozměr nejen tady na zemi, ale i pod povrchem věcí“. Mnohé z toho, co bylo řečeno, platí i pro konkrétní vyznění a dopad dotyčného projektu v průběhu festivalového večera. Jeho značnou část zprvu hrála na housle, violu a zpívala písně lidové, folklórně stylizované i autorsky původní, přičemž se s temperamentem sobě vlastním volně pohybovala mezi publikem v interiéru kostela sv. Jana Nepomuckého. Projekt pokračoval a byl sugestivně završen zklidňující kvartetní kreací, na níž se vedle autorky podíleli Matouš Pěruška(housle), Karel Untermüller (viola) a Jiří Bárta (violoncello). Publikum jej přijalo s nadšením.

Dá se říci, že v Kutné Hoře nás každý rok čeká nějaké překvapení. K těm nepochybně zvlášť specifickým – letos vůbec poprvé – dozajista patří dva písňové recitaly připomínající odkaz dvou zakladatelů žánru a pozdější tradice romantické písně v podobě kompletního uvedení jejich přímo ikonických písňových cyklů. Nejprve to byla Dichterliebe – Láska básníkova Roberta Schumanna v chrámu sv. Barbory (7. 6.), poté Die Wintereise – Zimní cesta Franze Schuberta v kostele sv. Jana Nepomuckého (9. 6.). Protagonistou obou koncertů byl k lyrickému projevu výtečně disponovaný rakouský barytonista Rafael Fingerlos, ve srovnání obou relativně působivěji vyzněl ten schubertovský.

Ve výčtu jedinečností, které kutnohorský festival komorní hudby každoročně nabízí, bychom neměli zapomínat ani na uvádění takových děl, která v běžném koncertním provozu slýcháme opravdu jen zřídka, pakliže vůbec. Letos tuto kategorii nabídl a také naplnil (nehledě na nedělní odpolední „triové“ Postludium v kostele v Bohdanči u Kutné Hory) sobotní závěrečný koncert v chrámu sv. Barbory nazvaný jednoduše „Osm“ (9. 6.). Ano, na programu byla vzácná díla pro oktet diametrálně odlišného obsazení – jednak Oktet F dur (D 803) pro klarinet, fagot, lesní roh, dvoje housle, violu, violoncello a kontrabas Franze Schuberta a jednak Oktet B dur pro smyčce, jedno z posledních děl Maxe Brucha. Závěrem možno konstatovat, že letošní festivalový ročník, oděný zdánlivě skromným hávem komorních žánrů, se odehrával skutečně ve velkém stylu, vzhledem k předchozím ročníkům posíleném rekordním počtem dvanácti koncertů.

 

Zdroj: http://hudebnirozhledy.scena.cz/www/index.php?page=clanek&cislo_id=205&id_clanku=4304

Jazzport - Jan Hocek - 18.6.2018

Kutná Hora mezi dvěma romantickými oktety

 

Posledním koncertem 11.ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Kutná Hora (nepočítaje v to nedělní odpolední koncert mimo samotné dějiště) byla oslava romantického okteta příznačně nazvaná Osm. Uskutečnila se v sobotu 9.června v chrámu sv.Barbory; zazněla díla Franze Schuberta a Maxe Brucha.

Rozměrný „Oktet F dur. D.803 klarinet, fagot, lesní roh, dvoje housle, violu, violoncello a kontrabas“zkomponoval Franz Schubert v roce 1824. To byl již rok sužován syfilidou, jež ukončila jeho divoké bohémské období. O to více udivuje nesmírná lehkost a líbivost této komorní skladby, která byla ovlivněna Mozartovými serenádami a zároveň představovala smělou odpověď Vídeňáka na invazi hudby cizákaBeethovena. Šestivětá skladba se vyznačuje témbry vonícími po parcích a zahradách, avšak na můj vkus příliš uhlazenými salónní náladou. A tento rys osm aktérů bohužel ještě více zdůraznilo, byť se vzornou drobnokresbou kontrapunkticky vedených hlasů. Čekal jsem výraznější kontrast mezi dechovými a smyčcovými nástroji, ale klarinetista Michel Raison, fagotista Jan Hudeček a hornista Mikuláš Koska vplouvali do smyčcových vln, přičemž klarinet často vedl hlavní slovo, jež posléze rozkvétalo v houslovém (Matouš Pěruška, Martina Bačová), violovém (Karel Untermüller) a violoncellovém (Lukáš Polák) oparu; kontrabas (Tomáš Vybíral) se příliš rozpouštěl v celkovém zvuku a jen občas lehounce vypichoval taneční rytmus. Až v poslední, tj. šesté větě, došlo k dynamickému a výrazovému vzepětí směrem k osudovosti, s níž mohl soutěžit s Beethovenem. Není divu, když přílišná líbivost byla v době vzniku doslova převálcována vypjatější, emotivnější hudbou; po smrti Schuberta (1828) se tento oktet téměř nehrál a publikován byl až v roce 1889! Nicméně v souvislosti s tragickým životním osudem tvůrce působí toto dílo, a dnes obvzláště, jako zjevení. I když poněkud nevzrušivé. Bohužel. Domnívám se, že jej šlo zahrát plastičtěji, dynamičtěji a emotivněji. Raný romatismus nebyla jenom barevná idylka…

Zato druhá skladba, jež tento večer zazněla, byla z jiného těsta. Pozdně-romatického těsta hněteného nesmírným smutkem ze ztráty milovaného člověka i zarputilého vzdoru vůči smrti. Německý skladatel MaxBruch napsal „Oktet B dur pro smyčce rok po smrti své ženy Clary (1920), kdy se vymanil z depresí způsobených též poválečnou atmosférou v jeho zemi. Jde o dílo posthumní, neboť tvůrce krátce po dokončení skladby zemřel (proto označení Op.Posth.). Tentokrát osm hudebníků na pódiu v chrámu sv.Barbory rozehrálo výrazové bujení v celé škále dynamiky a expresivity. K Martině Bačové, Matouši Pěruškovi, Karlu Untermüllerovi a Tomáši Vybíralovi se zde připojili Roman Patočka, Jan Valta (housle), Ondřej Martinovský (viola) a Jiří Bárta (violoncello). Po romanticky rozervané 1.větě (Allegro moderato) rozehrál Patočka tklivý part v Adagiu, podmalovaný sytými barvami ostatních smyčců v bezmála ambientním duchu, závěrečné Allegro molto kypělo energií a vzdutými emocemi. Skladba tak působila současně, vyjadřovala se dnešním jazykem; respektive nutila posluchače slyšet to, co je sice navýsost sdělné, ale ryze moderní, nikoli rozplizlé v povrchnosti dnešního vnímání. Ovšem drtivá většina návštěvníků kutnohorského festivalu poslouchat hudbu, či lépe řečeno naslouchat hudbě dokáže. Bouřlivé ovace ve stoje byly namístě.

Zdroj:  http://jazzport.cz/2018/06/18/kutna-hora-mezi-dvema-romantickymi-oktety/

Harmonie Online - Jan Hocek - 13.6.2018

Nahlédnutí do podstaty světa. I taková hudba zní v Kutné Hoře

 

Melancholie je podle encyklopedií duševní stav zádumčivosti či trudnomyslnosti a nečinnosti, zpravidla bez zřejmého přímého podnětu. Bývá často chybně zaměňována s depresí. V antice nebyla považována pouze za nemoc, neboť úzce souvisí s šílenstvím, přičemž obojí vede k nahlédnutí do podstaty světa či božství… Tolik na úvod ke koncertu Mezinárodního hudebního festivalu Kutná Hora, jenž nesl název Malinconia a uskutečnil se v pátek 8. června v úchvatném prostoru starobylé kaple Božího těla. Tento výraz byl vyňat z jedné sonáty, jež zde zazněla.

Koncert otevřela Sonatina pro housle a violoncello Arthura Honeggera z roku 1932. Houslista Matouš Pěruška a violoncellistka Kristina Vocetková dokázali v komorní skladbě překlenout dvě století, v nichž se skladatel mentálně pohyboval, stejně mistrně, jako velká tělesa v dominantní Honeggerově tvorbě – symfonické a hudebně-dramatické. Postromantické exprese se zde snoubí s estetikou Pařížské šestky, to jest s potlačením jakékoli nabubřelosti a pompéznosti na straně jedné, na té druhé odmítáním zvukomalby impresionismu. Třívětá skladba začíná až mysteriózním souzvukem obou smyčcových nástrojů a končí strhujícími a vypjatými kontrapunktickými hlasy. Mezi těmito póly zněly exprese v plných barvách a emoční rozervanosti, vypjaté pasáže se střídaly s omamně vzletnými, ve druhé části nechyběl jímavý ponor, vyjadřující také smutek, ani názvuky skočné lidové hudby.

K renomé kutnohorského festivalu patří uvádění méně známých komorních děl, či přímo děl u nás více či méně neznámých skladatelů. Takovým je zajisté Belgičan Eugéne Ysaÿe, který byl také houslovým virtuosem. To se samozřejmě projevilo na jeho dvou sonátách, jež zde zazněly v podání Romana Patočky, který je interpretoval navíc zpaměti. Sonáta č. 2, op. 27/2 obsahuje čtyři části, a ta druhá má onen název Malinkonia. Stejně jako v ostatních větách zde prosakuje J. S. Bach; zjednodušeně by se dalo říci, že tato skladba je belgickou odpovědí na barokní majstrštyky po dvou staletích. Ovšem v té výrazové šíři mezi něhou a vášní je již ona tíha 20. století; je sice méně taneční a jiskřivá, ale zato sugestivnější, emotivnější. Naplno se to projevilo v přídavku, který následoval po bouřlivých ovacích posluchačstva; v první větě Bachovy Sonáty č. 1 vytryskla pokora, prostá dokonalost, božská krása. To bylo sice v hudbě belgického skladatele obsaženo též, ale Patočka potlačil onu nadpozemskost i pokoru, a vyjadřoval se se vší vervou současného člověka, odmítajícího jakoukoli formu fatalismu. Při vší úctě a neskonalému obdivu k Bachovi a barokním mistrům obecně, já se mohl s tímto současnějším pojetím sonáty ztotožnit opravdu naplno. A protože dnešní doba je opět vymknuta z kloubů, takové hudby je potřeba jako rezervoáru čerstvých sil více, než by se mohlo jevit. Sonáta č. 3 d moll, op. 27/3 (Ballade pro housle), jež následovala poté, byla zase pohlazením skrze niterný ponor, ve kterém ale bobtnala nesmírná energie; však také houslista zněl jako smyčcové trio v plném zápřahu.

Podobně jako Roman Patočka mne okouzlila violoncellistka Kristina Vocetková. Ta se ještě jednou představila v provedení smyčcového sexteta Zjasněná noc, op. 4 Arnolda Schönberga. Toto rané dílo skladatele, ze kterého má většina našinců osypky, uslyší-li jen jeho jméno, nemá ještě nic společného s dodekafonií. Drobná atonalita sice zazní, ale jen ve dvou kratičkých repeticích. Těžko lze najít úchvatnější hudební uchopení poezie (v tomto případě básně Richarda Dehmela, který mimochodem inspiroval také Richarda Strausse, Maxe Regera, Antona Weberna, Carla Orffa či Kurta Weilla). Však také příslušné verše v němčině nejdříve zarecitoval rakouský barytonista Rafael Fingerlos (ten o den dříve zpíval Schumannův cyklus Dichterliebe na texty Heinricha Heineho), aby se posléze kaplí linuly tyto verše přetavené do hudby, z níž skutečně tryskalo světlo. Všichni protagonisté hráli se zaujetím a nasazením, takže noc byla nejen plná světla, ale také poryvů emocí, ponorů do hutných i niterných barev, šťavnatého, plnokrevného zvuku, melodických pohlazení i sevření. Slyšel jsem tuto skladbu hrát vyloženě uspávacím způsobem, kde interpreti zaměnili ponor za úmor, ale houslisté Roman Patočka a Matouš Pěruška, violisté Karel Untermüller a Ondřej Martinovský a především mistři violoncella Lukáš Polák a Kristina Vocetková se takovému pojetí vyhnuli více než úspěšně. Ano, bylo to nahlédnutí do podstaty světa.

Zdroj:  https://www.casopisharmonie.cz/kritiky/nahlednuti-do-podstaty-sveta-i-takova-hudba-zni-v-kutne-hore.html

Harmonie Online - Jan Hocek - 8.6.2018

Kutnohorský kolotoč kontrastů

 

Jedenáctý ročník Mezinárodního hudebního festivalu Kutná Hora pokračoval 6. června v kostele sv. Jana Nepomuckého koncertem nazvaným Kontrasty. A že jich tam bylo. Nejen mezi jednotlivými skladbami, ale též v každé z nich; zazněla čtyři díla, z nichž polovinu tvořily kompozice současných autorů. Jedna skladba pak vznikla přímo na objednávku festivalu.

Koncert otevřely Kontrasty pro klarinet, klavír a housle Bély Bartóka z roku 1938. A to by nebyl Bartók, aby v této skladbě nezazněly úchvatné stylizace lidových tanců z pomezí Maďarska a Rumunska. V první části, v Rekrutském tanci, je to přímo gejzír výrazových a dynamických změn, jež v závěru korunuje strhující part klarinetu Michela Raisona; tento přední francouzský klarinetista působí na kutnohorském festivalu pravidelně a vždy podává vrcholný výkon. Stejně tak ruský klavírista Konstantin Lifschitz, který je vůbec nejvýraznější zahraniční personou festivalu. V prostřední části (Odpočinek) vyniká v niterných, až meditativních polohách souhra klarinetu a houslí. I zde ovšem dojde k vzepětí emocí, aby následné ztišení dosáhlo úrovně kontemplace. Než vybuchne poslední část, příznačně nazvaná Rychlý tanec; tady se folklór projevuje nejvýrazněji, a trio protagonistů to dokázalo náležitě energicky vypíchnout. Nechybí ale ani efektní zvolnění, kde muzikanti vykroužili romantickou melodii. Ta nakonec vyústila v gradaci, umocněnou výtečným houslovým sólem Matouše Pěrušky.

Konstantin Lifschitz poté zazářil v nesmírně efektní desetiminutové kompozici Carousel pro klavír současného ruského skladatele Jakova Jakoulova. Ten byl také osobně přítomen, však šlo o českou premiéru skladby z roku 2010. Pianista dokázal odstínit všechny pouťové motivy a onen krouživý pohyb s proměnlivým frázováním a dynamikou, takže kolážovitost kompozice nepůsobila pouze na efekt. Interpretovi se podařilo vystihnout gró skladby, a to koloběh života, počínající i končící v dětství, nepřipouštějící stáří, sycený vzpomínkami, atakovaný zvenčí. Občas byl tento krouživý pohyb umocněn minimalistickými figurami. Vše vyvrcholilo kontrastem výstražně hlubokých tónů a skvostného perlení z opačných konců klaviatury.

Po přestávce zazněla světová premiéra skladby, již Martin Smolka napsal na objednávku festivalu v Kutné Hoře a věnoval ji Jiřímu Bártovi. Však také Smutek utek pro violoncello a klavír tento náš přední violoncellista provedl společně s Terezií Fialovou. Smolka v této niterné kompozici dosáhl výrazového minimalismu, jaký najdeme snad jen u Arvo Pärta. Jeden jediný motivek pozvolna bobtná, ale dlouho naplno nevybuchne. Klavír je chladný, zdánlivě (opravdu jen zdánlivě) bez citu a vášně, ale Fialová občas nechá úhoz doslova vystřelit. Violoncello zadržuje emoce, někdy se téměř ztrácí, chytá se stébla, zkouší se nadechnout, aby se vzepjalo a v závěru vykreslilo s klavírem něžné doznívání. Až po odeznění jsem si přečetl Smolkovo slovo do programu:

O postu prostý smutek

o postu prostý čistý

smotaný smutek

smotek

smut

mu

Jemu

Ježíši

Kri

stu.

 

Po této hluboce niterné hudbě zahřmělo (a to doslova) Brahmsovo Trio pro klarinet, violoncelllo a klavír a moll (op.114) z roku 1891. K Michelu Raisonovi a Konstantinu Lifschitzovi se tentokrát přidal Lukáš Polák, jinak violoncellista Škampova kvarteta. Tato navýsost melodicky a výrazově hutná, energická a v pomalých pasážích stále emotivně naléhavá čtyřvětá skladba, v níž se naplno odráží Brahmsova pozdní záliba ve středoevropském folklóru, svádí pochopitelně k co nejříznějšímu provedení. Tady ovšem znělo forte na můj vkus až příliš ostře, přímo vyhroceně, což skladbu směrovalo spíše někam k ruské moderně počátku 20.století. Obzvláště tomu napovídal razantní způsob hry klavíristy, takže přece jenom kultivovanější klarinet se místy utápěl; violoncellista se naopak přizpůsobit dokázal. Ovšem závěr se protagonistům povedl, byl neobyčejně strhující a málem mne zvedl ze židle (což by se v kostele asi nehodilo). Takže ony nedostatky, jež jsem uvedl, jsou vskutku marginální; nehledě k tomu, že jiný posluchač je může považovat naopak za jedinečné. Každopádně to byl vzrušující zážitek a v kontextu celého večera šlo o mistrovský dramaturgický tah.

 

Zdroj:  https://www.casopisharmonie.cz/kritiky/kutnohorsky-kolotoc-kontrastu.html

Kutnohorský deník - Hana Kratochvílová - 7.6.2018

Lukáš Vondráček: Hudba se mi nikdy neomrzí

 

Kutná Hora /ROZHOVOR/ – Od vítěze prestižní klavírní soutěže královny Alžběty v Bruselu, který díky rektorské výjimce začal studovat hudební obor na pedagogické fakultě Ostravské univerzity již ve svých třinácti letech, byste čekali mnohé, jen ne tiše a skromně hovořícího člověka, který míval rád techno. Lukáš Vondráček, jedna z hvězd letošního Mezinárodního hudebního festivalu Kutná Hora, takový je.

Jak se vám líbí Kutná Hora?
Jsem tady poprvé, ale hrozně se mi tady líbí. O Kutné Hoře jsem už hodně slyšel a Jirka Bárta mi říkal, že to tady stojí za to. Faktem je, že jenom teď v květnu jsem hrál asi na čtyřech kontinentech, svět mám procestovaný. Ale tohle místo má své jedinečné kouzlo.

Stačil jste si projít nějaké památky?
Byl jsem se podívat v kostnici a projít se po městě. Ty malé uličky jsou krásné, romantické. V chrámu sv. Barbory jsem koncertoval.

Co říkáte na koncepci festivalu, kdy se jednotliví umělci potkávají až na místě a na zkoušení mají jen málo prostoru?
Tak já jsem zvyklý už téměř na všechno, ale líbí se mi to. Myslím si, že umělci na festivalu jsou opravdu na vysoké světové úrovni. Je radost s nimi spolupracovat. Je to nejenom o muzice, ale i o tom prostředí. Večery po koncertě stojí za to.

Bylo složité vás jako světovou klavírní špičku „dostat“ na festival do Kutné Hory?
My se s Jirkou Bártou známe dlouho, je to skvělý muzikant a kamarád. Já mám ročně přibližně 120 koncertů, zejména v zahraničí. Byl jsem moc rád, že se mi sešly volné tři dny a mohl jsem na festival dorazit. O chrámu svaté Barbory jsem slýchával už odmalička. Bylo krásné si tam zahrát.

Jaké bylo hrát v chrámu svaté Barbory?
Samozřejmě je to trochu specifické prostředí, akustika je tam jiná, než v koncertních síních. Ale atmosféra, zejména po setmění, když jsou rozsvícené jen malé lampičky na pódiu, je neskutečná. Mít možnost zažít tu velkou katedrálu v tomto světle, je velmi inspirativní.

Kam se chystáte nyní?
Já mám program nabitý, přiletěl jsem z Izraele, tento týden jedu na turné do Mexika, kde budu asi 14 dní. Potom mě čeká Francie, Německo, Brazílie. Pořád jsem někde, stále na cestách. Už od dětství. Pro mě je to běžná praxe.

Je pro vás cestování už spíše rutina, nebo je to pro vás v něčem složité mít stále zabalený kufr?
Nechci si stěžovat, ale je to velmi osamělý život. Na letištích a v hotelech, které jsou všude stejné. Prvních pár měsíců nebo let si to člověk užívá, říká si, že je to fajn. Pak když se ale vracíte na ta samá místa po několikáté, ten půvab cestování to ztratí. Já už hlavně ani nemám energii, abych někde chodil po památkách, raději si odpočinu. Náročné ale není jen to samotné cestování, občas se to sejde tak, že třeba odpoledne přiletím do Japonska a večer už tam musím hrát. K životu hudebníka to ale zkrátka patří, hlavní je muzika, která v mojí hlavě zní vždycky čerstvě. Hudbu mám natolik rád, že mi to za to stojí. Nikdy se mi neomrzí. I kdybych stejnou skladbu hrál roky, tak si v ní vždycky najdu něco nového, něco, co mě dokáže nadchnout, dojmout a rozvibrovat.

Když máte volno, máte raději ticho nebo posloucháte nějakou hudbu?
Určitě ne vážnou, to v žádném případě. Měl jsem období, kdy jsem poslouchal techno. Přišlo mi, že mi to správným způsobem vymývá mozek. Teď už je to mírnější, třeba Sinatra nebo Leonard Cohen.

Pokud budete mít čas a Jiří Bárta vás pozve, přijedete do Kutné Hory příští rok znovu?
Určitě, já jsem tady z toho unešený, nadšený, je tu krásně. Příště bude třeba i víc času, tentokrát jsme zkoušeli opravdu ve velkém spěchu. I když na druhou stranu je to jedna z těch dobrodružných věcí, dává to hraní úplně jiný drive. Já když hraji sám, tak přípravě věnuji spoustu času a vím, co očekávat. Tady na festivalu je to hodně spontánní a na pódiu se občas dějí věci, na které nejste připravený, ale právě o tom to je. Lidé si jinak mohou pustit CD s perfektní nahrávkou, ale tenhle festival je především o charismatu a energii daného místa.

Zdroj: https://kutnohorsky.denik.cz/kultura_region/lukas-vondracek-hudba-se-mi-nikdy-neomrzi-20180606.html

Kutnohorský deník - Hana Kratochvílová - 29.5.2018

Dvořák bude vždy ve stínu Brahmse

 

Mezinárodní hudební festival Kutná Hora začne už v sobotu 2. června preludiem v kapli Božího těla. Jedenáctý ročník nabídne znovu pestrý program a zvučná jména, mezi kterými se objeví třeba jméno klavíristy Lukáše Vondráčka. V premiéře zazní také skladba složená speciálně pro hudební festival.

 

Violoncellista Jiří Bárta, umělecký ředitel Mezinárodního hudebního festivalu Kutná Hora, každý rok něčím překvapí. Ještě v živé paměti mají posluchači skvělý koncert Dana Bárty a Terezy Černochové v chrámu sv. Barbory nebo rockovou skladbu kapely Pink Floyd. O překvapení nebude nouze ani letos.

 

Začala bych klavíristou Lukášem Vondráčkem, který bude na letošním ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Kutná Hora vystupovat. Jak se Vám ho podařilo dostat do Kutné Hory?

To je chlapec, který koncertuje od svých čtrnácti let, především díky své obrovské píli a nadání. Je vítězem nejnáročnější klavírní soutěže královny Alžběty v Bruselu – Queen Elisabeth Competition, kde vyhrál v roce 2016. Tehdejší šéfdirigent České filharmonie Vladimir Ashkenazy žijící dlouho v Londýně slyšel Lukáš Vondráčka hrát, když mu bylo patnáct let, a prohlásil, že je to největší talent, který slyšel za posledních třicet let. Začal mu dávat konzultace, učil ho a zároveň mu pomohl prosadit se ve velké londýnské agentuře, takže svět o Lukášovi ví už od jeho šestnácti let. V zahraničí byl ale známější, než u nás. On pak odešel do Bostonu, ale víc mluvit a psát se o něm začalo až poté, co vyhrál klavírní soutěž v Bruselu a začali ho víc zvát i čeští pořadatelé. Mně se ho podařilo objevit díky mojí partnerce Terezii Fialové, která je klavíristka a s Lukášem vyrůstala a jezdili spolu po dětských soutěžích a bojovali o umístění. Já jsem ho úplně poprvé slyšel hrát asi před pěti lety a byl jsem naprosto konsternován.

 

Lukáš Vondráček je bezpochyby klavírista světového formátu. O to víc mě, při vší úctě, zaráží, že bude vystupovat právě v Kutné Hoře.

To je hlavně díky Terezce, už čtyři roky o tom mluvíme, že by mohl zahrát na našem festivalu. Teď konečně našel termín, dva roky už to má v kalendáři, a přijede hrát.

 

Kutnohorský festival uvede v premiéře komorní skladbu Martina Smolky. Je to poprvé, co festival objednal napsání nové skladby? Má už skladba nějaký název?

Není to rozhodně poprvé, co uvedeme premiéru nějaké skladby, uvedli jsme už mnoho skladeb v premiéře, zejména zahraničních autorů, ale je to poprvé, kdy uvedeme skladbu na zakázku. Dokonce si myslím, že bychom v tom měli udělat nějakou tradici a podnítit tak mladé skladatele, aby každý ročník vznikla jedna skladba. Letošní skladba nese název Smutnění a nese se v duchu pašijové doby a ukřižování Krista. Je to meditativní doba a ta hudba tomu odpovídá.

 

Nápad je tedy celý Martina Smolky?

Ano, já jsem na něm při tvorbě té skladby nechal úplně všechno, včetně výběru nástrojů. I když jsem říkal: hlavně nepiš nic pro violoncello. Tak to samozřejmě napsal i pro violoncello. Já osobně s tím nemám problém, svým způsobem je to pocta, ale chtěl jsem se zcela prozaicky vyhnout tomu, aby si někdo nemyslel, že na náklady festivalu si Bárta objednal skladbu. V programu festivalu jsou i vystoupení s hudbou Leoše Janáčka. Bude uvedena část z esejů spisovatele Milana Kundery Můj Janáček s hudebním doprovodem. Kundera se ptá: je Janáček „jen zajímavým skladatelem jakéhosi exotického koutu Evropy, anebo jedním z tvůrců moderní světové hudby“? Takhle se ale Kundera ptal před skoro třiceti lety, kdy ještě Janáček nepatřil k tak světově uváděným autorům, jako dnes, kdy je považován za jednoho z největších skladatelů vůbec.

 

Kdo je podle Vás Leoš Janáček?

Určitě je jeden z pilířů hudby 20. století. Pro mě, pro Kunderu, ale i pro mnoho jiných je to jeden z těch největších zjevů západoevropské hudby spolu s Bachem, Beethovenem, Brahmsem, Mozartem a Schubertem. Patří mezi ně, ale mnoho lidí si to vůbec neuvědomuje. Antonín Dvořák má v našich končinách svatozář, ale Janáček je do určité míry opomíjen. Dvořák bude vždycky srovnávaný s Brahmsem, hlavně v západních zemích. Byl Brahmsovou tvorbou ovlivněn, což je jeho slabina. Když chce Němec poslouchat Brahmse, tak poslouchá Brahmse a ne Dvořáka. Dvořák je unikátní a je svůj, ale ten vliv je v jeho hudbě velice zřetelný. Kdežto Janáček, stejně jako všechny ty vrcholné zjevy, je svůj.

 

A právě to je jeho největší devíza? To, že zůstal svůj?

Není. On je navíc při té své invenci a kráse hudby originální. To je ta devíza, která z něj činí ten monument, neopakovatelného Janáčka. Ve výtvarném umění je to to samé. Před sto lety se třeba narodil nějaký malíř, velký zjev, který se dneska platí miliony dolarů. Pak se narodil člověk padesát let po něm, dělá stejně krásné věci, ale dělá to podobně. Nebo to dělá po svém, ale vychází z tvorby toho malíře, to pak nemá prakticky žádnou hodnotu. Je to kruté, ale je to tak. Janáček je zkrátka naprostý originál, nejenom v hudbě 20. století. Kundera o tom píše, je to velice zajímavá kniha esejů. Bohužel vyprodaná, ale doporučuji ji každému. Je jeden z nekrásnějších textů o hudbě, který kdy vznikl.

 

V programu letošního festivalu mě velmi zaujala houslistka Gabriela Vermelho, protože to není klasická interpretka klasické hudby. Spíš crossoverová, tedy mezižánrová muzikantka. Jak vás vlastně napadlo zařadit ji do programu festivalu?

My jsme na každém ročníku měli nějaký projekt, který byl mimo, posluchači si mohou vzpomenout například na jedno z mála provedení skladby Atomové srdce matky od kapely Pink Floyd v chrámu sv. Barbory. To bylo v rámci šestého ročníku festivalu. Šlo o úspěšné spojení klasické hudby s rockovou. Byla to zajímavá skladba kombinující sbor, rockovou kapelu, nebo třeba violoncello a žesťový soubor. Objevil jsem ji tehdy náhodou na Youtube, když ji hráli v Paříži. Po dlouhých peripetiích se nám podařilo sehnat noty a skladbu zaranžovat. Ale v průběhu jednotlivých ročníků mezinárodního hudebního festivalu toho bylo mnohem víc mimo záběr klasické hudby, v chrámu svaté Barbory zpíval například Dan Bárta, do Kutné Hory přijela také Iva Bittová.

 

Vraťme se ale ke Gabriele Vermelho. Proč je letos právě ona tou kartou, na kterou jste vsadil takříkajíc mimo žánr?

Viděl jsem nějaký televizní portrét a velice mě zaujala. Živě jsem ji ještě neslyšel, to se přiznám. Ale líbí se mi ty její věci, které dělá. Možná bych ji zařadil do směru Ivy Bittové. Kombinuje zpěv s houslemi, improvizaci s kompozicí, různě kombinuje i nástrojová spojení.

  

Mezinárodní hudební festival je jakousi hudební dílnou, hudebníci a hosté nacvičují program až bezprostředně před koncerty. Jde o méně obvyklý způsob, nicméně o podobnou dramaturgii požádal třeba i prestižní festival Dvořákova Praha. V čem je tenhle způsob dramaturgie výhodný a v čem naopak náročný?

Jde o specifikum tohoto festivalu. Tenhle koncept festivalu, který se tvoří vlastně až na místě, není v zahraničním kontextu nic nového, tam je podobných festivalů v létě spousta. Muzikanti se sejdou a nacvičují až na místě, někdy před koncertem zvládnou dvě zkoušky, jindy jen jednu. U nás je to méně obvyklé, dramaturg festivalu většinou vybírá z dopředu nahraných skladeb. Podobný koncept, jako má festival v Kutné Hoře, má jeden velmi důležitý předpoklad: hudebníci včetně dramaturga si musejí po hudební stránce rozumět, ideálně ale také lidsky. Musejí být flexibilní a schopní naslouchat jeden druhému. Musejí mít kvality těch nejlepších hudebníků s tím, že jejich ego nepřevyšuje ostatní. Nejsou to ty typičtí sólisté. Velkou výhodou je to, že tenhle způsob dramaturgie má velký drive, hlavně pro posluchače. Pro hudebníky to není rutina a zaměstnání a v tom konečném projevu je to pak cítit. Prvek náhody, improvizace i to, že někdo udělá něco jinak, je to, co cítí i posluchač, který není hudebně vzdělaný.

Harmonie Online - Luboš Stehlík - 7.5.2018

Kutnohorské stříbro

 

Nevím, kolik stříbra se ještě nachází pod Kutnou Horou, ale je jisté, že starobylé město má vedle řady architektonických památek a genia loci historického jádra jeden kulturní stříbrný poklad – Mezinárodní hudební festival Kutná Hora (mfkh.cz). Název sice není objevný, zato obsah koncertní série ano. Letos zahajuje druhé desetiletí a mezi 2. a 10. červnem naplní hudbou chrám sv. Barbory, sousedící kapli Božího těla, Knížecí dům, kostel sv. Jana Nepomuckého a při postludiu kostel Zvěstování Panny Marie v Bohdanči u Kutné Hory.

O konceptu festivalu jsem psal několikrát (například zde). Spiritus agens, dramaturg a ředitel festivalu violoncellista Jiří Bárta, pozve do města UNESCO svoje přátele nebo hudebníky, jichž si váží či je potkal na svých cestách světem a na místě dostudují programy koncertů. Náročnost tohoto systému tvůrčí dílny samozřejmě vede k tomu, že se jména během doby hodně opakují, nicméně je to kupodivu k prospěchu celkového díla. Jednak je zaručena stálá nadprůměrná umělecká úroveň, jednak pan Bárta může klidně spát s vědomím, že se vše podaří včas a dle jeho představ nastudovat a provést. Nejinak tomu bude i letos.

Nejcennější je však, vedle nadšení hudebníků a unikátní atmosféry večerů, dramaturgie. Použiji-li vzletnou a trochu nadsazenou metaforu, panu Bártovi se podařilo nalézt „svatý grál“ komorní hudby – vyváženou kombinaci náročnosti a posluchačské atraktivnosti.

 

Nejprve k interpretům. Vedle jistoty Jiřího Bárty je třeba zmínit z českých jmen kytaristu Pavla Steidla, který festival otevře, klavíristy Lukáše Vondráčka a Terezii Fialovou, houslisty Romana PatočkuMartinu Bačovou a Matouše Pěrušku, violistu Karla Untermüllera… Kutná Hora také propaguje zatím málo známé české osobnosti, příkladem budiž cellistka Kristina Vocetková, která založila duo s Matoušem Pěruškou a studuje na Liszt Ferenc Academy, hornista Mikuláš Koska nebo fagotista Jan Hudeček. Pravidelnými kutnohorskými hosty jsou klavírista Konstantin Lifschitz a klarinetista Michel Raison. Novými zahraničními jmény budou barytonista Rafael Fingerlos (rafaelfingerlos.com) a klavírista Sascha El Mouissi (saschaelmouissi.com). Dobrou volbou je výborná houslistka Corinne Chapelle a zvláště zpěvačka (i houslistka) Gabriela Vermelho, jejíž večer Pod povrchem slibuje zajímavou hudební hostinu. (Působí v oblasti klasické hudby, chansonu, jazzu a rockové alternativy. Je primáriem smyčcového kvarteta Gadrew Way, v roce 2013 založila hudební skupinu GaRe, s níž  se věnuje pouze autorské hudbě. Vystupuje sólově i s předními umělci současné hudební generace. Je držitelkou ceny divadelních kritiků Alfreda Radoka v kategorii Talent roku 2005.)

V Kutné Hoře zahraje, například v Praze neznámý, soubor Musica Minore, jenž byl založen v roce 2007 a je tělesem, které interpretuje komorní hudbu od baroka po současnost, včetně vlastní tvorby. (Impulsem ke vzniku byl společný zájem o „muzicírování v malém“.  Hudbu s obvyklým označením „vážná“  by však tento soubor ve svém podání nazval raději jako hudbu velmi živou a plnou energie. Musica Minore střídá různá komorní uskupení v rámci jednoho koncertního programu.)

Z dobře sestavené dramaturgie vybírám namátkou několik doslova fundamentálních titulů: Schubertova Klavírní sonáta č. 21 B dur (Vondráček), V. Novák: Vzpomínky (Lifschitz), Bartók: Kontrasty pro klarinet, housle a klavír (Raison), Schumann: Dichterliebe (Fingerlos), Schönberg: sextet Zjasněná noc, Schubert: Die Winterreise(Fingerlos), Bruch: Oktet.  Kutná Hora by mohla na počátku června opět objevit poklad.

 

Zdroj:  https://www.casopisharmonie.cz/komentare/kutnohorske-stribro.html

Hudební rozhledy - Julius Hůlek - 08/2017

Mezinárodní festival komorní hudby Kutná Hora podesáté

Letošní jubilejní, již desátý ročník kutnohorského festivalu komorní hudby klade nejednu bilanční otázku. Nejen co všechno se za těch deset let podařilo, ale co se podařilo uskutečnit především. Na prvním místě je třeba zdůraznit evidentní, nezpochybnitelnou prosperitu festivalu. Když roku 2008 začínal, vůbec nebylo jisté, jak to s ním dopadne, neboť předtím zdejší Kruh přátel hudby doslova „zhynul na úbytě“, a s nezájmem publika bylo tudíž třeba počítat. Leč nestalo se tak a bilance těch deseti ročníků kromě jiného ukazuje, že právě Kutná Hora se ostatním hudebním festivalům stala příkladem co do zvýznamnění komorní hudby ve spektru dramaturgických koncepcí. Stalo se pravidlem, že festival pokaždé něčím novým překvapí – dramaturgicky, volbou interpretů, a také vynalézavými inovacemi rázu ideového.

 

Nové tváře festivalu

Hned na začátku festivalového týdne po víkendovém zahájení to byly dvě nové, mladé a svým projevem výrazné osobnosti v kolektivu interpretů, které na sebe upozornily samostatným recitálem v chrámu sv. Barbory (5. 6.) – houslista Alexander Sitkovetsky pocházející z Moskvy a klavíristka čínského původu Wu Qian se tu objevili poprvé a okamžitě zaujali. Oba jsou etablovaní ve Velké Británii a trvale spolupracují, mj. ve vlastním Sitkovetského klavírním triu. A. Sitkovetsky v proslulé Chaconne d moll z Partity č. 2 pro sólové housle (BWV 1004) Johanna Sebastiana Bacha prokázal, že míří vysoko, a navíc s bezpečným nadhledem. Lákavým dramatismem prozíravě šetřil, pamatoval na lyrická „zastavení“, aby pak imponoval velkolepou kulminací na závěr. Z dalších čísel programu přinesla vítané oživení po interpretační i stylové stránce skladba „Wie der alte Leiermann“ pro housle a klavír (Starý flašinetář) současného autora Leonida Desjatnikova (1955) jako pocta dávné Schubertovy anticipace minimalismu. V Sonátě pro housle a klavír č. 3 c moll Edvarda Griega na závěr oba partneři (zřetelně a permanentně budovanou linií houslového partu i přizpůsobivě invenčním klavírem) ukázali, že jsou skutečnými mistry působivých proměn a neselhávajícího gradačního tahu.

 

Extravagantní klavír a kytara

Loňský i letošní rok přišel s originálním nápadem realizovat názorný průnik do přebohatého odkazu klavírní kompozice a hry v podobě akce nazvané Piano extravaganza. Vyslechli jsme pozoruhodné skladby, které i ostřílení návštěvníci koncertů sotva kdy mohli slyšet – jak co do počtu rukou a tím i interpretů na jednom klavíru, tak co do počtu nástrojů samotných, jejich různých kombinací atd. Letos tu excelovaly již zmíněná Wu Qian spolu s Terezií Fialovou, obě jako velice dělné interpretky i v dalším průběhu festivalu disponující vyspělým projevem jak sólistickým, tak komorním, spolu s mladičkou Aylou Bártovou.

Letos se ovšem hřmotným klavírům dostalo přímo dialektického až extrémně subtilního protipólu v podobě kytary. A můžeme konstatovat rovnou, že večer Guitar extravaganza se uprostřed řady koncertů stal v kapli Božího těla (7. 6.) jednou z festivalových dominant. Dodejme, že kytara se za těch deset ročníků na festivalu ocitla poprvé. Dramaturgická inovace měla opravdu šťastnou ruku, když zvolila interpreta nad jiné povolaného, Pavla Steidla, jenž náleží k nejkompetentnějším mistrům svého nástroje v rámci planety. Znalci kytarového repertoáru jistě ocenili dramaturgickou skladbu programu, v němž vedle skutečných monumentů paradoxně stanul dobový kompoziční průměr, neřkuli dokonce banální drobnosti. To byl případ výběru z 42 Ghiribizzi Niccolò Paganiniho, subtilních, krátkých, hráčsky nenáročných útvarů (ghiribizzo v italštině znamená rozmar). P. Steidl je zahrál (poté, co mimo tištěný program úvodem přednesl kytarovou Suitu českého barokního autora Jana Antonína Losyho) na dobově adekvátním nástroji, renovované „biedermeierovské“ kytaře, ovšem k prvku témbrové autenticity musíme okamžitě přičíst nevyčerpatelné spektrum interpretační vynalézavosti, kterou tyto jednoduché maličkosti dokázal obdařit. Překvapivé zážitky pokračovaly další skladbou, kde se protagonista večera předvedl i autorsky, a sice skladbou … a ty taky jdi do Ithaky, postmodernisticky laděným gejzírem virtuózních efektů, jenž se zároveň vyjevuje jako promyšlený a vyvážený celek, zde konkrétně ozvláštněný alikvótními tóny tvořenými s pomocí otevřených úst. Pendantem P. Steidla na mezinárodní kytarové scéně je letošní jubilant, italský kytarový virtuos, skladatel a pedagog Carlo Domeniconi (1947), k jehož poctě tu zazněly jeho dvě skladby – Hommage a Jimi Hendrix, napsaná na paměť americké rockové legendy, a Pět kusů pro kytaru a violoncello. Pocta Hendrixovi náleží ke kmenovým opusům Steidlova repertoáru a interpret jí suverénním zdoláním propastných technických úskalí i svým charakteristickým „dotvářecím“ smyslem dává vše, aby náležitě zapůsobila a vyzněla – kromě jiného i díky jí zpětně domýšlíme jeho Ithaku. Pět kusů – společně s Jiřím Bártou – názorně ilustrovalo Steidlovo citlivé a originální komorní partnerství. Tím byla vlastně definována náladově i kompozičně poněkud odlehčená druhá polovina programu jako doklad biedermeierovského komorního muzicírování s kytarou, konkrétně Paganiniho Triem pro housle, violoncello a kytaruKvartetem pro flétnu, violu, violoncello a kytaru Franze Schuberta (D 96). Jestliže právě kytara letos natolik ozvláštnila zdejší festivalové dění, pak vyslovíme přání, aby se do Kutné Hory s dalšími interprety nadále vracela.

Brahmsovská trojjedinost a duální konfrontace

Festivalová dramaturgie záslužně připomenula letošní poněkud skryté 120. výročí úmrtí Johannesa Brahmse nanejvýš nápaditým uvedením jedinečné trojice jeho dobou vzniku za sebou bezprostředně jdoucích komorních děl (8. 6.) – konkrétně opusů 99 (Sonáta pro klavír a violoncello č. 2 F dur), 100 (Sonáta pro klavír a housle A dur) a 101 (Trio pro klavír, housle a violoncello c moll). Jde o skladby napsané „jednoho šťastného léta“, konkrétně 1886, na dovolené u Thunského jezera v úpatí bernských Alp ve Švýcarsku. Ke kongeniálně prožitému a vyjádřenému provedení neopakovatelného triptychu se sešli Wu QuianA. Sitkovetsky spolu s violoncellistou Jiřím Bártou. Mnohotvárná výslednice oscilovala mezi bouřlivou velkorysostí a lyrickou něhou (violoncellová sonáta), razantním nasazením a pečlivou propracovaností (houslová sonáta) a při vší různorodosti zúčastněných individualit vzornou, výrazově zapálenou a přesvědčivě zvládnutou kolektivní strukturou (trio).

Domnívám se, že jestliže něco obzvlášť mělo charakterizovat a ozvláštnit letošní jubilejní festivalový ročník, pak to byl princip ideové duality konfrontující jedinečné kompozice spolu s jedinečnými tvůrčími zjevy. Tento aspekt je třeba především „vytknout před závorku“, neboť koncerty tímto principem vymezené přinesly zároveň úchvatné zážitky po stránce interpretační. Takovým počinem rozhodně byla pozdně večerní Noc zrození a konce v chrámu sv. Barbory (7. 6.), která ve zcela potemnělém prostoru chrámové lodi, prostoupeném leckdy možná diskutabilními videoprojekcemi, uvedla obsahově fatálně vymezená díla propojená originálně novodobým, i když navzájem individuálně rozdílným hudebním výrazivem – Quatuor pour la naissance současného polského autora Zygmunta Krauzeho (1938), smyčcový kvartet inspirovaný narozením syna, a proslulý nadčasový Quatuor pour la fin du temps Oliviera MessiaenaKvartet pro konec času, zrozený v atmosféře koncentračního tábora za druhé světové války. Ve stejném chrámovém prostoru se odehrávaly další dva poučně „konfrontační“ koncerty – Vivat Amadeus – Schubert (9. 6.) a Vivat Amadeus – Beethoven (10. 6.) porovnávající vybrané komorní skladby Wolfganga Amadea Mozarta s díly jeho následovníků.

 

A Postludium na závěr

V souladu s oblíbeným rčením to nejlepší nakonec, jež v tomto případě poopravíme na to opravdu zvláštní ba jedinečné nakonec, jsme sledovali poslední koncert, nedělní odpolední festivalové Postludium (11. 6.), situované do kostela sv. Petra a Pavla v Čáslavi a věnované odkazu skladatele, etnografa a pedagoga Zoltána Kodálye, dnes již klasika novodobé maďarské hudby. Kodály se mj. věnoval i hře na violoncello, a právě tento aspekt výmluvně připomenul Jiří Bárta Sonátou pro sólové violoncello, op. 8. Bárta tak reminiscenčně navázal na Bachovy Suity pro sólové violoncello, které tu přede dvěma roky souborně provedl, a budiž řečeno, že něco podobného měl asi na mysli i Kodály. Interpret třívětou skladbu pojal ve výrazově robustní, v první větě až syrově heroické koncepci, kterou podmanivým kontrastem vyvážil jakoby z temnoty na světlo se nořivší větou druhou. S minimální prodlevou nastoupilo virtuózně impozantní, střemhlavé finále. Konfrontační dualita, charakteristická právě pro letošní festivalový ročník, měla ještě rezonovat v programu tohoto posledního, vůbec ne „apendixového“ koncertu, a to mnohotvárně proměnlivým dialogem dvou nástrojů a dvou interpretů v rovněž třívětém Duu pro housle a violoncello, op. 7 s účastí houslisty Romana Patočky. Oba interpreti se angažovaně a mistrně vcítili do vypjatě konfrontační atmosféry svých partů a předvedli hudbu dramaticky zvrásněnou a strhující, ale také lyricky zamyšlenou a něžnou v prostřední pomalé větě. Duo tak vygradovalo účin předchozí sólové sonáty a teprve zde jsme nabyli pravého dojmu, že festival definitivně končí. Zcela na závěr našeho ohlédnutí se zadostiučiněním konstatujeme, že kutnohorský festival má o sebe dobře postaráno – na koncertech bývá „plno“. Za těch deset let se stal nepostradatelnou kulturní akcí nejen návštěvníků, ale především obyvatel Kutné Hory.
Magdalena Zikmundová z Nymburka (učitelka ZUŠ) 12.6.2017

Vážená a milá paní Ferlesová,

musím Vám a celému organizačnímu štábu Festivalu vyseknout ohromnou poklonu!! Tentokrát jsem se účastnila bohužel jen dvou koncertů (v minulých letech jich bylo mnohem více)….to proto, že jsem hodně času věnovala Pražskému jaru, ale oba koncerty, jak ten s panem Mistrem!!! Steidlem, tak ten závěrečný byly pro mne úžasným zážitkem!! Nejen svou náplní, fantastickým podáním provedeného programu, ale musím vyzdvihnout krásnou, milou a úplně domácí atmosféru, kdy jsem měla pocit, že se staráte o blaho každého diváka!!! I jak paní ředitelka v kapli Božího těla rozdávala katalogy, aby si měli ti, co se rozhodli sedět na schodech, na co sednout!!!!!! Ale vůbec Vaše milé a tolik přátelské jednání s námi posluchači se jen tak nevidí!!! Mám mnoho srovnání…např. s Prahou, kde se o diváky starají najaté agentury, ale u Vás je zřejmé, že festival je Vaše ,,dítě”, a že Vám záleží v každý moment na jeho úspěchu. Moc Vám děkuji za to, že jsem si chvíle v KH mohla krásně užít a slibuji, že se napřesrok znovu budu zajímat o to, co jste pro nás připravili!!! S velkou pochvalou a s pozdravem

Moc Vám Všem děkujeme!!

Magdalena Zikmundová

JUDr. Lubomír Talanda - návštěvník festivalu - 6.6.2017

Dobrý den všem.

Vždycky si říkám, co nového je možné přinést, v čem hledat nějakou odlišnost od toho, co jsme už viděli a slyšeli.

Vyslechnu další koncert a sám sobě vyčítám, proč se snažím něco hledat, když po téměř každém koncertu odcházím pozitivně rozrušen a chci si vše ujasnit především sám v sobě.

První tři dny nádhera ! Je tu (bez nadsázky) opět to,  na co jsme mnozí celý rok čekali.

Sobotní preludium – jistota, profesionalita, krása !

V neděli Smetana a Schumann, to vše se stále dokonalejším klavírem Terezky Fialové, obdivovanými a v Kutné Hoře tolik poptávanými tklivými houslemi Romana Patočky a brilantní violou Karla Untermüllera a samozřejmě virtuózní, emotivní tón páně Bártova violoncella.

A včera opět rozšíření nabídky, další lahůdka, není třeba slov, hudbou lze vyjádřit více!  Alexander Sitkovetsky s manželkou. Krásný, intenzivní zážitek, přesvědčivý spontánní až strhující projev a pro mnohé z nás, včetně mne, neslyšené a podmanivě zahrané věci Desyatnikova a Griega Děkuji mnohokrát !

Myslím, že je nás víc, kteří to tak nějak podobně vnímáme a přejeme si, aby silný zážitek ze své hudby v Kutné Hoře měli i interpreti.

Protože i v tom vidíme naději pro budoucnost “našeho” festivalu.

Ještě jednou děkuji

Talanda

Opera+ - Jana Ehlová 5.6.2017

Mezinárodní hudební festival Kutná Hora letos zahájilo Eben Trio

Mezinárodní hudební festival Kutná hora zahájil v neděli 4. června svůj jubilejní desátý ročník. Ten podobně jako v minulých letech láká návštěvníky nejen na krásné kutnohorské chrámové prostory, jež se během festivalu mění v koncertní sály, ale především na atraktivní dramaturgii, přinášející řadu zajímavých děl z oblasti komorní hudby. V případě zahajovacího koncertu organizátoři vsadili na „klasiku“ v podobě Smetanova Tria g moll op. 15 a Schumannova Kvarteta pro klavír, housle, violu a violoncello Es dur op. 47. Jak bylo uvedeno v programu, tato díla nezazněla na festivalu poprvé, ovšem na zvláštní přání posluchačů i samotných interpretů byla letos znovu uvedena.

Není se čemu divit. Zvláště Smetanovo Trio je často i širší posluchačské veřejnosti skladbou dobře známou a každé jeho provedení je tak spjato s jistým očekáváním, jež mohou interpreti zklamat, naplnit nebo dokonce předčít. Snad mohu hned na úvod prozradit, že trio Roman Patočka(housle), Jiří Bárta (violoncello) a Terezie Fialová (klavír) lze bez pochyby zařadit do poslední z výše zmíněných kategorií. Trojice, jinak působící jako Eben Trio, je složena z hudebníků par excellence, což však samo o sobě pro dobrou komorní hru nestačí. Důležitá je správná komunikace, schopnost poskytnout kolegům prostor, jít jim takzvaně „naproti“ a především umět se vcítit, což bylo v tento večer splněno beze zbytku. Hráči se přitom museli vypořádat s problémy souvisejícími s prostory chrámu svaté Barbory, jež jsou bezpochyby úchvatné, ale pro potřeby komorního koncertu ne zcela vhodné. Své by o tom mohl vyprávět Jiří Bárta, jehož nástroj vlhké prostředí sakristie rozladilo do té míry, že se Smetana musel po několika úvodních taktech začínat znovu. Ladění potom Bártu trápilo po celý zbytek večera, nikdy však natolik, aby tím nějak výrazně narušil průběh hry či to dal na sobě znát.

Dramatický vstup houslí Jana Patočky v Moderato assai první věty jsme si tak měli možnost vyslechnout hned dvakrát, pokaždé se silným nábojem, který prostupoval celou skladbou. Právě housle se vzhledem ke kostelní akustice držely zvukově v popředí víceméně po celou dobu, Patočka si toho však byl očividně vědom a snažil se v rámci možností ustoupit svým kolegům. Dostatečný prostor tak dostal nejen Jiří Bárta, jehož bohatý, sytý tón dodával skladbě zajímavý, syrový nádech, ale také Terezie Fialová, která – ač pevně ukotvena v klaviatuře – hrála s neuvěřitelnou lehkostí. Zejména rychlé běhy pravé ruky v závěrečné větě měly v jejím podání doslova lesklý, „kovový“ zvuk, umně si poradila také s pedalizací, s níž zacházela spíše úsporně. Brilantní souhra dodala hudbě úžasnou vzdušnost, díky níž skladba krásně „dýchala“. Pouze ve vypjatých dramatických částech se pak hráči nebáli jít do potřebného mohutného zvuku, který byl sice zcela v souladu s charakterem díla, avšak v akustických podmínkách chrámu se ve výsledku slil v jedno.

Schumannův Kvartet pro klavír, housle, violu a violoncello Es dur op. 47 přinesl odlehčenější hudbu poklidnějšího charakteru, jíž však nechyběla energičnost. Obsazení se za tímto účelem rozrostlo o violu Karla Untermüllera, mimo jiné člena Haroldova kvarteta, která nejen skvěle dokreslovala barvu tohoto zajímavého obsazení, ale byla ostatním po celou dobu rovnocenným partnerem. Zejména pak v kontrapunktické závěrečné větě, v níž autor nešetřil rychlými pasážemi. Ty se ostatně objevily již v rozverném scherzu druhé věty, která zazněla ve velmi rychlém tempu a obdivuhodně nízké dynamice, doprovázela jakoby samozřejmou lehkostí, dodávající této části potřebný „šmrnc“. Nejpůsobivějším však bylo neuvěřitelné vřelé, lyrické Andante cantabile, jehož kouzlo umocňovala atmosféra chrámu a decentně nasvícené pódium, na němž nechyběly svíčky. Jednotlivé smyčce se střídaly v překrásně klenutých frázích pomalu plynoucí hudby, která všechny přítomné na krátký okamžik doslova přenesla do jiného světa. Tuto krásu v samotném závěru narušilo vyzvánění mobilního telefonu, u nějž jsem po zážitcích z poslední doby ocenila, že jej majitel téměř okamžitě vypnul. Perlivé Presto závěrečné věty fantasticky uzavřelo tento poutavý večer, který je jistě jedním z mnoha, jež tento výjimečný festival v následujících dnech nabídne. Neváhejte tedy této možnosti využít a moc prosím – nejen zde –  vypínejte zvonění.

Hodnocení autorky recenze: 90%

Mezinárodní hudební festival Kutná Hora 2017
Zahajovací koncert
Jiří Bárta (violoncello)
Terezie Fialová (klavír)
Roman Patočka (housle)
Karel Untermüller (viola)
4. června 2017 chrám sv. Barbory Kutná Hora

program:
Bedřich Smetana: Trio pro housle, violoncello a klavír g moll, op. 15
Robert Schumann: Kvartet pro klavír, housle, violu a violoncello Es dur, op. 47

 

Zdroj: https://operaplus.cz/mezinarodni-hudebni-festival-kutna-hora-letos-zahajilo-eben-trio/
Hudební rozhledy - Julius Hůlek - 08/2016

Mezinárodní hudební festival Kutná Hora 2016

Letos již devátý festivalový ročník (4. – 12. 6.) přichystal pro své návštěvníky v tradičních kutnohorských chrámových prostorách plnících tak funkci koncertních síní celkem deset dramaturgicky vynalézavých a posluchačsky lákavých koncertů komorní hudby, kterou v běžném provozu slýcháme jen vzácně, popřípadě vůbec ne. To bývá pokaždé zdařile kombinováno s kriteriem zastoupení jubilujících autorů. Na ně především se soustředil zahajovací koncert v chrámu sv. Barbory, kde vedle 175. výročí narození Antonína Dvořáka byli připomenuti u nás méně známí autoři ruské provenience – 155. výročím narození a 110. výročím úmrtí Dvořákova mladšího současníka, pozdního romantika Antona Stěpanoviče Arenského (1861-1906) spolu s 20. výročím úmrtí polsko-ruského modernisty Mieczyslawa Weinberga (1919-1996).

 

Programově i geograficky blízko měl k tomu koncert z děl dalších jubilantů v Jezuitské koleji (7. 6.). Jan Mráček (housle), Jiří Bárta (violoncello), Terezie Fialová (klavír) s hluboce zainteresovaným prožitkem a mistrnou technikou názorně poukázali na překvapivou amplitudu rozprostírající se mezi dvěma Klavírními trii (č. 1, op. 8 a č. 2, op. 67) Dmitrije Šostakoviče (110. výročí narození). Impozantní bylo provedení Kvartetu pro housle, violu, violoncello a klavír (ještě s violistou Karlem Untermüllerem) současného lotyšského autora Peterise Vaskse (70. výročí narození). Obklopen Šostakovičovými Trii Vasksův Kvartet odhalil, jak překvapivě jednoduchými prostředky lze pracovat a zároveň docílit maximálního účinku. Ve vnitřní „prokrvenosti nekonečných ploch“ se interpreti přesvědčivě utkali s dynamickými kontrasty, dramatickými předěly a zlomy a publikum konfrontovali s nejedním překvapením.

 

Jak lze dramaturgickou nápaditost skloubit s přítomností skvělých interpretů názorně demonstroval výběr a provedení děl stylově odlišných, a přece spřízněných volbou obsazení. Mám na mysli Kvintet pro klarinet, lesní roh, housle, violoncello a klavír, op. 42 Zdeňka Fibicha (6. 6.) a Sextet C dur pro klarinet, lesní roh, housle, violu, violoncello a klavír, op. 37 Ernö Dohnányiho (10. 6.). Pravidelný host festivalu, francouzský klarinetista Michel Raison obdařený sólistickým nadhledem i komorním vcítěním a naopak nová „tvář“, hornistka Kateřina Javůrková, disponující nejen citlivým tónovým témbrem, ale i kvalitní technickou stránkou komorní souhry, se zasloužili o nadmíru působivý zážitek z poslechu jedinečných děl svého druhu.

 

Na festivalu jsme tentokrát v chrámové lodi sv. Barbory mohli postrádat grandiózní kreace z oblasti či pomezí jazzu, rocku apod., na které jsme byli zvyklí v posledních letech. Jejich místo ve stejném prostoru letos ovšem zaujalo něco, co sílu avantgardního náboje a strhující exprese, jakou každoročně ředitel festivalu Jiří Bárta dramaturgii buduje, posiluje, nabíjí novým nábojem a umocňuje, snad i předčí. Takovým artefaktem – a budiž řečeno, že přímo na piedestalu festivalového vrcholu – se stalo bezprecedentní provedení skutečně vzácně uváděného melodramatického cyklu Pierrot Lunaire, op. 21 Arnolda Schönberga napsaného už v roce 1912. Pod taktovkou dokonale s partiturou obeznámeného a připraveného Tomáše Hály se provedení s maximálním zaujetím a nasazením účastnili Oto Reiprich (flétna, pikola),Michel Raison (klarinet, basklarinet), Chloë Hanslip (housle), Karel Untermüller (viola), Jiří Bárta (violoncello) a Konstantin Lifschitz (klavír). Protagonistkou oněch „třikrát sedmi melodramů“ byla Iva Bittová s udivující lehkostí ztvárňující mluvené slovo v německém originálu a tam, kde bylo třeba nebo se to hodilo, nedílně uplatňující schopnost improvizačního odlehčení, včetně mimiky a gesta. (Pouze připomeneme, že v první polovině programu, ovšem ve zcela odlišné stylové rovině, spolu se Škampovým kvartetem kongeniálně dotvořila výběr z Moravské lidové poezie Leoše Janáčka v novodobé úpravě slovenského autora Vladimíra Godára.)

 

Bohužel není prostor na spravedlivé zhodnocení a ocenění ostatních koncertů, které by si to jistě zasloužily. Tak alespoň zmíníme ten úplně poslední (12. 6.), příznačně nazvaný „Piano Extravaganza“, jehož se kromě již jmenovaných klavíristů účastnili ještě britský pianista Hamish Milne a naše Ayla Bártová, jako barvitou i poučnou exhibici klavírní hudby (pro dvě ruce nebo dokonce levou ruku, přes čtyřruční klavír až po dva klavíry a skladby pro osm rukou) od baroka po 20. století a navíc skutečně efektní tečku za celým festivalem.

Harmonie online - Jan Hocek – 8.6.2016

Neobyčejně emotivní Šostakovič a Vasks v Kutné Hoře

IX.ročník Mezinárodního hudebního festivalu Kutná Hora ozdobil v pořadí čtvrtý koncert, tentokráte v GASKu, bývalé Jezuitské koleji. V úterý 7.června zde zazněly dvě klavírní tria Dmitrije Šostakoviče a klavírní kvartet současného lotyšského skladatele Péterise Vaskse.

Samozřejmě o kvalitě zvoleného repertoáru netřeba pochybovat. Ovšem to samo o sobě není zárukou hudebního zážitku. Co však z tohoto komorního koncertu učinilo až nadpozemský umělecký zážitek, byl způsob interpretace. Ovšem, violoncelista Jiří Bárta má se Šostakovičovou hudbou bohaté zkušenosti, ale přesto mne jeho strhující výkon a  výkony všech aktérů na pódiu zasáhly nečekanou silou. K dokonalé hráčské technice i ke schopnosti číst partituru interpreti přidali niterný emoční prožitek, jaký se tak často na pódiích festivalů vážné hudby neobjevuje. Zúčastnění hudebníci skladby v Kutné Hoře formou workshopů pouze nenacvičují, ale pojímají  je za své a do sebe. Navíc většina se kutnohorského festivalu zúčastňuje pravidelně, takže se hudebníci navzájem dobře znají. Hudba se tak proměňuje v silné lidské výpovědi…

Trio pro housle, violoncello a klavír č.1 s moll, op.8  je raným Šostakovičovým dílkem a dokumentuje jeho počáteční bezbřehou hravost a radost z hudby, nezatížené ještě existenciálními a ideologickými tlaky. Mladá britská houslistka Chloë Hanslip, violoncellista Jiří Bárta a ruský pianista ukrajinského původu Konstantin Lifschitz hráli patřičně uvolněně, někdy až rozverně, hodně zpěvně, občas byly patrny i jazzové inspirace.

Šestivětý Kvartet pro housle, violu, violoncello a klavír napsal Vasks v roce 2001. Jde o mimořádně emotivní dílo, které se od meditativního antré vyklene k vrcholu, které posluchače doslova rve na kusy, aby přišla jímavá katarze, jakou jsem snad dosud neslyšel. Úžasně vyzněly sólové party smyčcových nástrojů, dokonce ve spektrálních barvách. S Jiřím Bártou zde hrála jeho kmenová pianistka s Ebenova tria Terezie Fialová, která dokázala nejen udržet napětí uvnitř skladby, ale dokonce jej umocnit až k hmatatelnosti. V tomto nepřetržitém pnutí probíhala kongeniální souhra všech aktérů na pódiu; vedle Fialové a Bárty hráli vskutku znamenitě mladý houslista Jan Mráček, jenž v současné době studuje ve Vídni, a ostřílený violista Karel Untermüller, jinak člen Heroldova kvarteta. Více než půlhodinový kvartet byl odměněn dlouhotrvajícím bouřlivým potleskem.

Následovala přestávka, kterou jsem tentokrát opravdu přivítal (ačkoli jinak ji považuji spíše za narušení), neboť jsem měl pocit, že jsem právě slyšel snad tu nejsugestivnější komorní skladbu v mém dosavadním životě. A kladl jsem si otázku, zda se Šostakovič svým již vyzrálým dílem, které mělo po přestávce následovat, Vasksovi vyrovná. Možná to byla pošetilost, nebo malověrnost vůči velikánovi hudby 20.století, kterého mám ještě k tomu asi i nejvíc naposlouchaného, ale to jsem netušil, že Šostakovičovo Trio pro housle, violoncello a klavír č.2 c moll, op. 67 se co do barevnosti a sugestivity Vasksově skladbě nejen vyrovná, ale leckde ji i překoná. Šostakovič totiž dokáže být nejen progresivní, ale také více melodický, mnohdy až taneční, čerpající z ruské lidové hudby; pak také kontrasty mezi polohami mocněji sytí dramatičnost díla a dodávají mu i jistou narativnost. Bárta, Hanslip a Lifschitz mi, proč to nepřiznat, vyrazili dech! A nejen mně. Celé posluchačské auditorium povstalo k bouřlivým ovacím.

Dají se takové hudební emoce vyjádřit slovy? Natož pak koncert recenzovat, jakkoli posuzovat, když mne ta hudba vlastně zcela smetla ze všednosti a pocitu malosti až někam do jiné dimenze, opravdového světa? Pokusil jsem se onen výjimečný prožitek alespoň přiblížit…

Harmonie online - Luboš Stehlík – 1.6.2016

Chvála komorní hudby

IX.ročník Mezinárodního hudebního festivalu Kutná Hora ozdobil v pořadí čtvrtý koncert, tentokráte v GASKu, bývalé Jezuitské koleji. V úterý 7.června zde zazněly dvě klavírní tria Dmitrije Šostakoviče a klavírní kvartet současného lotyšského skladatele Péterise Vaskse.

Samozřejmě o kvalitě zvoleného repertoáru netřeba pochybovat. Ovšem to samo o sobě není zárukou hudebního zážitku. Co však z tohoto komorního koncertu učinilo až nadpozemský umělecký zážitek, byl způsob interpretace. Ovšem, violoncelista Jiří Bárta má se Šostakovičovou hudbou bohaté zkušenosti, ale přesto mne jeho strhující výkon a  výkony všech aktérů na pódiu zasáhly nečekanou silou. K dokonalé hráčské technice i ke schopnosti číst partituru interpreti přidali niterný emoční prožitek, jaký se tak často na pódiích festivalů vážné hudby neobjevuje. Zúčastnění hudebníci skladby v Kutné Hoře formou workshopů pouze nenacvičují, ale pojímají  je za své a do sebe. Navíc většina se kutnohorského festivalu zúčastňuje pravidelně, takže se hudebníci navzájem dobře znají. Hudba se tak proměňuje v silné lidské výpovědi…

Trio pro housle, violoncello a klavír č.1 s moll, op.8  je raným Šostakovičovým dílkem a dokumentuje jeho počáteční bezbřehou hravost a radost z hudby, nezatížené ještě existenciálními a ideologickými tlaky. Mladá britská houslistka Chloë Hanslip, violoncellista Jiří Bárta a ruský pianista ukrajinského původu Konstantin Lifschitz hráli patřičně uvolněně, někdy až rozverně, hodně zpěvně, občas byly patrny i jazzové inspirace.

Šestivětý Kvartet pro housle, violu, violoncello a klavír napsal Vasks v roce 2001. Jde o mimořádně emotivní dílo, které se od meditativního antré vyklene k vrcholu, které posluchače doslova rve na kusy, aby přišla jímavá katarze, jakou jsem snad dosud neslyšel. Úžasně vyzněly sólové party smyčcových nástrojů, dokonce ve spektrálních barvách. S Jiřím Bártou zde hrála jeho kmenová pianistka s Ebenova tria Terezie Fialová, která dokázala nejen udržet napětí uvnitř skladby, ale dokonce jej umocnit až k hmatatelnosti. V tomto nepřetržitém pnutí probíhala kongeniální souhra všech aktérů na pódiu; vedle Fialové a Bárty hráli vskutku znamenitě mladý houslista Jan Mráček, jenž v současné době studuje ve Vídni, a ostřílený violista Karel Untermüller, jinak člen Heroldova kvarteta. Více než půlhodinový kvartet byl odměněn dlouhotrvajícím bouřlivým potleskem.

Následovala přestávka, kterou jsem tentokrát opravdu přivítal (ačkoli jinak ji považuji spíše za narušení), neboť jsem měl pocit, že jsem právě slyšel snad tu nejsugestivnější komorní skladbu v mém dosavadním životě. A kladl jsem si otázku, zda se Šostakovič svým již vyzrálým dílem, které mělo po přestávce následovat, Vasksovi vyrovná. Možná to byla pošetilost, nebo malověrnost vůči velikánovi hudby 20.století, kterého mám ještě k tomu asi i nejvíc naposlouchaného, ale to jsem netušil, že Šostakovičovo Trio pro housle, violoncello a klavír č.2 c moll, op. 67 se co do barevnosti a sugestivity Vasksově skladbě nejen vyrovná, ale leckde ji i překoná. Šostakovič totiž dokáže být nejen progresivní, ale také více melodický, mnohdy až taneční, čerpající z ruské lidové hudby; pak také kontrasty mezi polohami mocněji sytí dramatičnost díla a dodávají mu i jistou narativnost. Bárta, Hanslip a Lifschitz mi, proč to nepřiznat, vyrazili dech! A nejen mně. Celé posluchačské auditorium povstalo k bouřlivým ovacím.

Dají se takové hudební emoce vyjádřit slovy? Natož pak koncert recenzovat, jakkoli posuzovat, když mne ta hudba vlastně zcela smetla ze všednosti a pocitu malosti až někam do jiné dimenze, opravdového světa? Pokusil jsem se onen výjimečný prožitek alespoň přiblížit…

Telefonotéka Českého rozhlasu - Vltava - Markéta Vejvodová – 26.5.2016

Violoncellista Jiří Bárta má rád koncertní život s adrenalinem

„V Kutné Hoře máme před koncertem dvě zkoušky zcela výjimečně. Vybírám si k sobě hráče, kteří umí mimořádně dobře poslouchat okolní spoluúčinkující jinak bychom programy nebyli schopní tak rychle připravit během jedné zkoušky, který často probíhá i v noci.“

Podobnými slovy Jiří Bárta komentuje přípravu na koncerty MHF Kutná Hora, pro který jako umělecký ředitel připravuje dramaturgii a který spoluzaložil.Kutná Hora jako město s jedinečnou historií nabízí mimořádnou atmosféru pro koncerty typu tvůrčích dílen, kdy je veškerý program na festival umělci připravován až na místě. Jak se vyjádřila v telefonu výkonná ředitelka festivalu, Ing. Alena Turková, Kutná Hora hudbou skutečně žije a festival má mezi obyvateli stále větší podporu.

Jiří Bárta je naším předním violoncellistou, který již od počátku 90. let patří mezi evropskou špičku jako sólový i komorní hráč. Do Kutné Hory si proto především jako spoluhráče zve umělce, se kterými se na koncertních podiích již setkal.

Jiří Bárta bere horečnatou přípravu na festivalové koncerty v časové tísni jako běžný koncertní život úspěšného umělce. „V Kutné Hoře je to více na očích. Ale takto vlastně většina úspěšných umělců ve skutečnosti žije stále. Cestování, zkoušky, koncerty s různými programy.“

Letos se můžeme těšit opět na umělce, kteří jsou v Kutné hoře již známí: klavíristé Konstantin Lifschitz a Terezie Fialová, houslistka Chloë Hanslip, klarinetista Michel Raison a violista Karel Untermüller. Do Kutné Hory ale například nově přijede přední britský klavírista Hamish Milne, který s Jiřím Bártou často v minulosti koncertoval i nahrával. Jiří Bárta se také osobně velmi těší na houslistu Jana Mráčka nebo Ivu Bittovou. Sám si koncerty v historických místech Kutné Hory velmi vychutnává a jak říká, “například chrám sv. Barbory nabízí ke koncertování jedinečnou atmosféru, která vynahradí i jinak nepříliš vhodnou akustiku“.

Jakkoliv tento vynikající violoncellista často vystupuje v zahraničí, snaží se co nejvíce obnovovat vztahy s Kruhy přátel hudby. Na jeho koncerty se můžeme ještě letos těšit nejen v Kutné Hoře, ale také na festivalu Dvořákova Praha nebo Smetanova Litomyšl.

JazzPort - Jan Hocek – 10.5.2016

Do Kutné Hory za klenoty komorní hudby

Ve dnech 4.12.června proběhne již 9.ročník MEZINÁRODNÍHO HUDEBNÍHO FESTIVALU KUTNÁ HORA. Jeho uměleckým ředitelem a dramaturgem je náš přední violoncellista Jiří Bárta a pořadatelem Lotos s.r.o. (výkonná ředitelka Ing.Alena Turková, produkční Kateřina Ferlesová). Koncerty se opět uskuteční v historických prostorách nádherného města Kutné Hory, jako jsou kaple Božího těla, GaSK (Galerie Středočeského kraje), kostel sv.Jakuba a především Chrám sv.Barbory.

Vedle klasiků Bacha, Haydna, Hummela, Mozarta, Beethovena, Dvořáka či Brucknera zazní také komorní hudba na našich pódiích vzácněji uváděných skladatelů. V sobotu 4.června to bude v kapli Božího těla v rámci koncertu při svíčkách Preludium terezinský autor Hans Krása a jeho „Passacaglia a fuga“ (pro housle, violu a violoncello). Na zahajovacím koncertě v Chrámu sv.Barbory o den později budou uvedeni ruští, potažmo sovětští skladatelé Anton ArenskijMieczyslaw Weinberg (původem polský Žid). 6.června bude tamtéž proveden „Kvintet“ (pro klarinet, lesní roh, housle, violoncello a klavír) Zdeňka Fibicha. V GaSKu je 7.června vůbec dramaturgicky výjimečný koncert, sestavený ze dvou „Trií“ Dmitrije Šostakoviče a „Kvarteta“ soudobého lotyšského skladatele Péterise Vaskse. V GaSKu zazní 10.června Ernö Dohnányi, maďarský skladatel minulého století, narozený v Bratislavě a působící od roku 1948 až do své smrti (1960) ve Spojených státech („Sextet C dur, op.37“). Den poté bude v Barboře účinkovat Iva Bittová; nejdříve za doprovodu Škampova kvarteta zazpívá výběr z cyklu Leoše Janáčka „Moravská lidová poezie v písních“ (v úpravě Vladimíra Godára), poté se sextetem složeným z rezidenčních instrumentalistů festivalu legendární melodrama „Pierrot Lunaire, op.21“ Arnolda Schönberga. Závěrečný festivalový koncert 12.června je pak pojat jako Piano Extravaganza, kdy sólově, v duu i triu zahrají naši i zahraniční pianisté skladby Bacha, Alkana, Medtnera, Ravela, Schumanna, Lutoslawského, Dvořáka a Smetany.

 

JazzPort - Jan Hocek – 21.12.2015

Bach, Beethoven a Schumann z Kutné Hory

Jako už každoročně, tak i letos v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Kutná Hora, vyšlo album se záznamem vybraného projektu, jenž zazněl v hlavním koncertním stánku, chrámu sv.Barbory. V rámci letošního 8.ročníku padla volba na ruského klavíristu KONSTANTINA LIFSCHITZE. Ten na třech koncertech (10.-12.června) postupně představil skladby velikánů mezi skladateli, jejichž jména pak tvoří titul CD – „BACH – BEETHOVEN – SCHUMANN (Live at Kutná Hora 2015)“. Album vydala agentura a vydavatelství Lotos, pořadatel festivalu.

Konstantin Lifschitz se kutnohorského festivalu pravidelně účastní. Narodil se v roce 1976 v Charkově, od studií žije v Moskvě. Studoval také v Londýně na Royal Academy Of Music. Patří k nejlepším současným interpretům klávesových děl francouzského baroka, také Rameaua a J.S.Bacha; Lifschitzova nahrávka Goldbergových variací byla v roce 1994 (to mu bylo pouhých 18 let!) dokonce nominována na cenu Grammy! Od roku 2008 vyučuje klasický klavír na univerzitě v Lucernu.

Z Bachova díla na albu zazní sedmnáctiminutová „Francouzská suita d moll“ (BWV 812), první z řady slavných suit pro klávesové nástroje (z roku 1722). Tehdy to byl samozřejmě kladívkový klavír nebo cembalo; Lifschitz ovšem na moderním klavíru dokáže nejen zachovat barokního ducha, ale zároveň obohatit melodičnost právě na úkor repetetivní, perkusivně zabarvené strohosti; měkké, zakulacené tóny se v jeho úhozech pojí do melodicky nadýchaného, zároveň však emočně bohatšího výraziva. V této souvislosti si kladu otázku, jak je možné, že Bach byl ve své době vnímán jako konzervativní a na půl století po jeho smrti upadl téměř v zapomenutí! Naštěstí jej znovuobjevil Mendelssohn-Bartholdy a od první poloviny 19.století začal být postupně hrán. A dnes je tolik moderní…

Ludwig van Beethoven je autorem řady nádherných klavírních sonát, ale „Klavírní sonáta č.30 E dur, op.109“ z roku 1820 patří k těm obsahově intimnějším, originálnějším v přístupu k sonátové formě, z čehož vyvěrala i výrazová pestrost a hloubka. Právě to ruský klavírista ctil, hrál opravdu s citovým ponorem do skladatelova jazyka, kdy odkrýval jeho emocionální rozpoložení v souvislosti s očarováním jednou mladou ženou; skrz tóny prosvítala něha, vyvěrala vroucnost, vřelost, vybuchovala vášeň, dmula všeobjímavost, probleskávala jiskřivá radost, tryskala hravost…

lifschitz_webCD vrcholí vskutku výjimečným hudebním vzepětím! V chrámu sv.Barbory stanulo po boku klavíristy Lifschitze smyčcové Bennewitzovo kvarteto, sice mladý, ale již mezinárodně uznávaný český komorní soubor, slovy mnohých kritiků dokonce fenomenální, ohnivě temperamentní, aby společně provedli čtyřvětý „Klavírní kvintet Es dur, op.44“ Roberta Schumanna. Více než půlhodinové dílo je považováno za jedno z nejkrásnějších v romantické komorní literatuře; skladatel ho zkomponoval v roce 1842, tedy v době, kdy u něho ještě nepropukla naplno maniodepresivní psychóza. Hudba je jiskřivá, přitom zvukově hutná, bohatá, melodicky i dynamicky proměnlivá, nesmírně invenční a nápaditá. O dva roky později se u Schumanna projevily první vážné příznaky psychické nemoci, s níž pak zápasil se střídavými stavy euforie a totální deprese deset let, než se rozhodl spáchat sebevraždu skokem z mostu do Rýna. Sice byl zachráněn, ale po návratu domů sám požádal o umístění do psychiatrické léčebny. Zde strávil zbytek života, než v létě 1856 ve věku pouhých 46 let zemřel. Jeho žena Clara pak s mladičkým Johannesem Brahmsem neúnavně propagovala mužovo dílo. Lifschitz s Bennewitzovým kvartetem podali vskutku strhující, oslnivý výkon, plný romantické citlivosti, až rozervanosti, vášně i smutku (2.věta je jímavým smutkem doslova prosycena), také radosti až oslavné (závěrečná věta). Přitom vykreslovali ony typické, teplé schumannovské barvy s nevídanou přirozeností a spontánností, což muselo být tehdy pod chrámovými klenbami až elektrizující, omamné; naštěstí záznam leccos z těchto jedinečností zachoval, což považuji za další klad tohoto alba. Opravdu krásného alba…

A takto zní ona teskná druhá věta Schumannovy kompozice. Sice v jiném podání (a přímo legendárním), ale vězte, že kutnohorská nahrávka se tomu přinejmenším vyrovná:

Hudební rozhledy - Julius Hůlek - 08/2015

Mezinárodní festival komorní hudby v Kutné Hoře tentokrát ve znamení Bacha a jazzu

Letošní Mezinárodní festival komorní hudby v Kutné Hoře (6. – 14. 6.) již poosmé nabídl pestrou, vynalézavou a s neutuchající intenzitou hledající a také nalézající dramaturgii žánrově vyhraněnou a současně hudební druhy a žánry působivě proplétající. Vloni byla v souvislosti s Rokem české hudby pozornost věnována české hudbě, letos se jí mj. těšil odkaz Johanna Sebastiana Bacha (1685-1750) a německá hudba vůbec. Souvislost s bachovským výročím je v roce končícím pětkou nasnadě. Kutnohorské festivaly v posledních letech ovšem zvýšenou měrou pulsují rovněž atmosférou a rytmem jazzu, rocku a žánrově spřízněných kombinací s tzv. vážnou hudbou. Letos to bylo obdobné a pravděpodobně ještě intenzivnější než předtím. Přesvědčit jsme se mohli hned při zahajovacím koncertu v neděli večer (7. 6.) v chrámu sv. Barbory (následujícím po charakteristickém festivalovém Preludiu v sousední kapli Božího těla v předchozí den). Karel KošárekTerezií Fialovou nejprve provedli Sinfoniettu pro čtyřruční klavír, op. 49 Ukrajince Nikolaie Kapustina (1937), autora soustavně kombinujícího klasiku s jazzem. Tato verze původně čtyřvěté skladby (1986) byla určena jako poslechová zkušební „ukázka“ jisté komisi v Moskvě ještě za sovětských časů, nicméně si získala oblibu klavíristů a putuje tak po světě. Je nabita neutuchajícím, navenek působivým a hráčsky náročným proudem svěží hudby. – Blíže jazzu se ocitlo Clarinettino, op. 11 pro klarinet a smyčce Ondřeje Kukala pro autora charakteristicky vtipné (1964). Exponovaně náročný sólový part skvěle provedl francouzský klarinetista Michel Raison (náleží k jednoznačným festivalovým stálicím), punc autenticity svému ranému dílu za dirigentským pultem festivalového ad hoc Ensemble 2015 injektoval sám autor. – Do těsné blízkosti jazzu jsme se dostali poslechem Suity pro violoncello a jazzové klavírní trio francouzského jazzmana, pianisty a skladatele Clauda Bollinga (1937) z roku 1984. Sólový part ponorem i nadhledem sobě vlastním přednesl Jiří Bárta a pianista Karel Košárek, kterého známe především z „klasiky“, okouzlil jazzovým vcítěním i dotvářením se spolehlivou oporou kontrabasisty Petra DvorskéhoMartina Nováka u bicích.   Skutečnou “bombou“ a neodolatelným magnetem hlavně pro širší festivalové publikum v beznadějně už od jara vyprodaném „monstrkoncertu“ v chrámu sv. Barbory se stal úterní večer nazvaný „Górecki & Pink Floyd“ (9. 6.). Připomeneme, že poselství „Floydů“ tu zaznělo už před dvěma roky, avšak letošek měl po všech stránkách větší sílu. Těžiště koncertu bylo příznačně předznamenáno Smyčcovým kvartetem č. 1 Already It is Dusk (Už se stmívá) nekompromisního polského avantgardisty Henryka Mikolaje Góreckého (1933-2010) z konce 80. let. Existenciální nálada jednověté skladby, rozprostírající se od nejjemnějších dynamicky a tónově barevných nuancí až po drásavou expresi překvapivě staví na sdělení dětské večerní modlitby s využitím materiálu staré polské písně ze 16. století. Jedinečné a hluboce zainteresované podání Bennewitzovým kvartetem vytvořilo překvapivý a přece tak logický pendant k tomu, co mělo přijít. – Relativně početný kolektiv sólových zpěváků a instrumentalistů Atom Heart Mother Band (pojmenování reflektuje zdejší floydovskou kreaci před dvěma roky) se chopilo desetidílného, snad nejproslulejšího alba britské skupiny Pink Floyd ze 70. let The Dark Side of the Moon (Odvrácená strana Měsíce), aby v nepřetržitém, třičtvrtěhodinovém sledu vskutku tvořivě tlumočilo stále aktuální poselství a s nepolevující intenzitou vehementně aktualizovalo kritiku negativ moderního světa. Z vokalistů – právě vypjatým dynamickým a výrazovým rozsahem i hloubkou a také netušenými peripetiemi – exceloval především Dan Bárta, dále procítěnými vokalízami Tereza Černochová, též průraznými, rozsáhlými a zaníceně expresivními vokálními sóly Filip Benešovský, baskytarista, aranžér a iniciativou rozhodující “muž v pozadí”. Instrumentálním výkonům jednoznačně dominoval saxofonista Marcel Bárta spolu s violoncellistou Jiřím BártouTerezií Fialovou u varhan.   Představa i závěry posluchačů mohly být různé, ale nejen já, nýbrž i mnozí další mohli spatřovat a najít ono kýžené choeuf d´oeuvre letošního ročníku až ve festivalovém Postludiu, tedy v nedělním odpoledním koncertu situovaném dokonce mimo Kutnou Horu – do kostela sv. Petra a Pavla v Čáslavi (14. 6.). Jestliže letos měla být připomenuta bachovská výročí, pak čáslavské Postludium vyznělo jako skutečná Pocta J. S. Bachovi, a to v podobě ryze osobního, individuálního vyznaní s univerzálním přesahem. Umělecký ředitel festivalu, tvůrce jeho inspirativní a mnohdy objevné dramaturgie, violoncellista Jiří Bárta, v úplnosti přednesl monumentální komplet Bachovy šestice Suit pro sólové violoncello (BWV 1007-1012), které jsou od začátku minulého století díky legendárnímu Katalánci Pablu Casalsovi věčným mementem všech violoncellistů. Jednotlivé suity mají zdánlivě uniformní, neměnné schéma, avšak jejich provedení nás může přesvědčit o pravém opaku a zjevit jejich rozmanitě utvářený a individualizovaný svět. To se – symbolicky vytknuto „před závorku“ – J. Bártovi opět (po kolikáté už?) jedinečně podařilo. Bárta ve svém chápání Bacha jde dokonce tak daleko, že celému tomuto suitovému kolosu rozumí jako jednolité monumentální kompozici. Jeho kontinuální myšlení v souladu s nadčasovým principem „tady a teď“ se paradoxně vyjevuje v přednesově nespočetně proměnlivých proporcích, takže si zpětně můžeme uvědomit, proč „svého“ Bacha hraje pokaždé jinak a zároveň si tak vysvětlit zdroj i aplikaci jeho zápalu pro jazz. – Už ve Suitě č. 1 G dur byla exponována úzká návaznost některých vět, lehce nadýchnutá kontura melodických článků a o to větší zemitost opěrných basových tónů jako orientačně spolehlivých mezníků. Suitě č. 2 d moll předeslal až překvapivě meditativní a zároveň neklidně přemýšlivé Preludium, v dalším průběhu jako by črtal vyostřenými tempy skrytý dialog s předchozí Suitou, včetně kontrastu robustnosti a hravosti až k závěrečné Gigue. Osobitá kreativita pak expandovala v agogicky uvolněném a témbrově dynamickém traktování akordů a v pointovaném splnění virtuózních nároků až po zcela svobodné nakládání s rozeklanou stylistikou bořící limity notového zápisu – tím vším gradovala Suita č. 3 C dur. Jisté zpřehlednění a výrazové odlehčení (včetně smyků) zpočátku přinesla Suita č. 4 Es dur, ovšem plynulost přetrhla rozeklaná spiccatta v Courante vystřídaná narativní Sarabandou s častými dvojhmaty co by ostrovem klidu, ovšem následující věty se radikálně vzdálily svému původně tanečnímu vzorci na způsob rozhovoru končícím otázkou – co bude dál? Při rekapitulaci provedení dalších dvou Suit bychom jen opakovali mnohé z toho, co už bylo řečeno, nicméně zdůrazníme, že s rostoucími technickými nároky počínaje Suitou č. 5 c moll (mj. s nádhernou připomínkou dobové hry na gambu) mocným proudem rostl a gradoval výrazový dramatismus (vůbec nevadilo, že na vteřinku přetržený motiv byl pohotově „dozpíván“). Ve Suitě č. 6 C dur byl odlehčený výraz (mj. se tak dělo narušením rytmického motorismu) o to frekventovanější a působivější, oč příkřejší meze kladla technika. Místy (např. v Allemande) jsme v této Suitě oprávněně cítili snad nejsilnější momenty celého koncertu. A právě vyhraněné bachovské Postludium Jiřího Bárty s obdobnou intenzitou a podmanivostí poukázalo k jedinečným momentům v zrcadle celého letošního festivalu.

Harmonie - Markéta Vejvodová – 18.6.2015

Jiří Bárta využil genius loci čáslavského kostela sv. Petra a Pavla k bachovskému rozjímání

Slovo Postludium má ve své podstatě vznešený význam. Po skončení bohoslužby Postludium uzavíralo hudební mši a svým improvizačním charakterem působilo jako uklidňující dohra. Postludium může mít v tohoto ohledu i význam přenesený, v případě letošního MHF Kutná Hora 2015 byl skutečným Postludiem sólový recitál Jiřího Bárty. Pokud se na letošní kutnohorský festival podíváme jako na „hudební mši“, která začala „Preludiem“ v kapli Božího těla a následnými osmi koncerty publikum v jednotlivých hudebních zastaveních provedla nejkrásnějšími kutnohorskými kostely, bylo Postludium, při kterém zazněl komplet Bachových Suit pro sólové violoncello, skutečným zastavením v čase, meditací, která v každém posluchači nechala plně doznít prožitky kutnohorského hudebního setkání. Ostatně tento nedělní odpolední koncert v kostele sv. Petra a Pavla v Čáslavi byl spíše skutečným dárkem Jiřího Bárty „čáslavským“, a zároveň pozvánkou pro kutnohorské stálé publikum k návštěvě sousedního překrásného raně gotického kostela, který ve své nejstarší části pamatuje krále Přemysla Otakara II… Jakkoliv mohou být obyvatelé Kutné Hory právem pyšní na své historické památky, při návštěvě kostela sv. Petra a Pavla v Čáslavi se každému návštěvníkovi tají dech. Stáří kostela a jeho historické souvislosti při pobytu v těchto posvátných prostorách působí na každého, a je málo míst, které zážitek z provedení kompletu Bachových Suit pro sólové violoncello podpoří tak silným „geniem loci“, jako právě tento kostel. Každý, kdo si pečlivěji prostudoval katalog letošního kutnohorského festivalu, musel vycítit, že si Jiří Bárta sám pro sebe v roli uměleckého ředitele na samotný závěr festivalu přichystal skutečný „oříšek“. Jakkoliv jsou Bachovy Suity pro sólové violoncello v jeho stálém repertoáru už od poloviny devadesátých let, kde je jako komplet poprvé nahrál, jedná se o dílo, které vyžaduje umělcovo plné nasazení i dobrou kondici. Obzvláště, pokud je umělec interpretuje zpaměti, jak bývá u Jiřího Bárty dobrým zvykem. Jiří Bárta sice 3. června komplet Bachových suit s velkým úspěchem zahrál na MHF Janáčkův Máj, v Kutné Hoře ale v období mezi 6. a 13. červnem odehrál celkem 7 koncertů s různým programem, který bylo nutné přes den s kolegy nazkoušet… Ostatně MHF Kutná Hora se do povědomí hudbymilovného publika za svou existenci už zapsal jako týden společného prožívání tvůrčí energie. Jiří Bárta jako své festivalové hudební partnery každoročně zve vynikající české i zahraniční komorní hráče. Veškeré programy, které na koncertech zazní, jsou ale zkoušeny a připravovány až přímo na místě. Tím se v překrásných historických místech Kutné Hory rozehraje pomyslný hudební workshop, který publikum pocitově vtáhne do samotné přípravy koncertů. Tento model přináší své výhody i nevýhody, mezi pozitiva ale patří nová dimenze, kterou na koncertech běžně nevnímáme – přátelství mezi hudebníky, kteří do Kutné Hory přijíždí proto, aby si sami vychutnali a užili společné muzicírování. Jakkoliv do Kutné Hory opět přijeli stálí festivaloví hudebníci – původem ruský klavírista Konstantin Lifschitz, francouzský klarinetista Michel Raison, britská houslista Chloë Hanslip, a čeští umělci – violisté Karel UntermüllerJakub Fišer, houslista Roman Patočka, klavíristka Terezie FialováBennewitzovo kvarteto, letošní dramaturgie do Kutné Hory nově přivedla také skvělého klavíristu Karla Košárka, dirigenta a skladatele Ondřeje Kukala nebo violoncellistu Lukáše Poláka… Tak jako každoročně, i letošní ročník odvážnou dramaturgií na některých koncertech rozezvučel chrám sv. Barbory hudbou, která publikum zavedla do jiných hudebních sfér. Své kouzlo měl zahajovací koncert s názvem Jazz Meets Classics. V neděli 7. června se v chrámu sv. Barbory setkali společně hudebníci „vážné“ hudby se stálicemi našeho „jazzového nebe“ – kontrabasistou Petrem Dvorským a perkusistou Martinem Novákem…Ještě odvážnější dramaturgie v úterý 9. června propojila spíše duchovně založenou hudbu polského skladatele Henryka Góreckého se skladbou skupiny Pink Floyd – „The Dark Side of the Moon“. V chámu sv. Barbory se vedle Jiřího Bárty představili zpěváci Dan Bárta, Tereza Černochová nebo saxofonista Marcel Bárta se skupinou Atom Heart Mother Band. Na druhou stranu právě v letošním roce MHF Kutná Hora poprvé od prvního ročníku rozezvučel komorní díla také v kutnohorském kostele sv. Jakuba. Umělecký ředitel Jiří Bárta v dalších letech plánuje v tomto překrásném prostoru další koncerty s převážně duchovně založenou hudbou. Letošní dramaturgie ale byla celkově zaměřená na hudbu J. S. Bacha a na hudbu německých autorů všeobecně. Chrám sv. Barbory byl například letos mimo jiné také svědkem programu s děl Maxe Regera a J. S. Bacha, stejně tak celovečerního programu s hudbou L. v. Beethovena. Koncerty v Kutné Hoře byly opět vyprodané, festival má už své publikum, o to zajímavější bylo pozorovat, s jakým zájmem se uskutečnilo závěrečné Postludium v Čáslavi. Komplet Bachových Suit pro sólové violoncello je v případě provedení vynikajícím violoncellistou pro každého pořadatele téměř zaručeným úspěchem z hlediska prodejnosti lístků. Mimochodem, podle informace přímo od Jiřího Bárty byl jeho koncert s kompletem Bachových Suit pro sólové violoncello na MHF Smetanova Litomyšl (30. června, 19.30 hodin, Kapitulní chrám Povýšení sv. Kříže v Litomyšli) vyprodán během pouhých dvou hodin od zahájení prodeje… Jakkoliv byla z Jiřího Bárty po kutnohorském hudebním maratonu oprávněně cítit menší únava, před jeho výkonem v Čáslavi je nutné skutečně smeknout. Zvuk violoncella sice částečně pohltil obrovský prostor kostela, ale náboj jeho hry i celková atmosféra místa publikum doslova očarovaly. Málokdy umělec přímo v kostele zažije „standing ovation“… Ostatně Jiří Bárta dostál svému přirozenému image i v Čáslavi… V úvodu publikum požádal o vypnutí všech telefonů a prosil, aby nikdo nepořizoval fotografie s upřímnými slovy, že koncert pro něj nebude jednoduchý. Byl by spíše naprostý zázrak, kdyby se při tak náročném koncertě na samotný závěr festivalového týdne neobjevil droboučký pamětní výpadek… Jiří Bárta místo jednoduchého „přeskočení“ inkriminovaného místa, jehož „absenci“ by v publiku s největší pravděpodobností nikdo nepostřehl, zcela přirozeně hlasem zanotoval chybějící frázi a v klidu pokračoval dál… Možná právě tento lidský element a přirozenost v celkovém vystupování Jiřího Bárty na podiu mimo jiné způsobil jeho velkou oblibu napříč všemi generacemi festivalového publika. Jiří Bárta jednotlivé suity skutečně vystavěl v jednolitém tahu a ponechal si přitom dost síly na samotný závěr, kdy Suitu č. 6 D dur postupně vygradoval k působivému vrcholu celého kompletu. Ostatně náročnost suit se zvyšuje od prvního k poslednímu číslu a je zajímavé, jak při souborném provedení posluchače každá další suita provádí do stále hlubšího meditačního rozpoložení. Jistě není náhoda, že je kompletní provedení Bachových violoncellových suit u posluchačů tak oblíbené. Jsem samozřejmě na poslech hudby zvyklá. Přesto musím přiznat, že dvouhodinový intenzivní poslech této překrásné hudby v podání lahodného zvuku violoncella, v překrásném kostele sv. Petra a Pavla a v inspirativním provedení Jiřího Bárty, ve mne ještě dlouho dozníval… Jiří Bárta svým provedením skutečně dostál svých slov z rozhovoru, který mi před koncertem poskytl. Bachovy suity hraje naprosto spontánně a své vnitřní uvolnění zcela přenáší na posluchače. Hned následující den, v pondělí 15. června Bachův komplet violoncellových suit zahrál na festivalu Mitte Europa. Koncert na MHF Smetanova Litomyšl je už vyprodaný, zájemci o Bártovo souborné provedení Bachových Suit pro sólové violoncello mají jednu z posledních letošních příležitostí v rámci koncertní řady FOK v kostele sv. Šimona a Judy v Praze (24. listopadu 2015)…

JazzPort - Jan Hocek – 17.6.2015

Nadpozemští BB aneb Bárta a Bach v Čáslavi

Violoncellový virtuóz Yo-Yo Ma zahrál Bachovu 6. suitu na nejrušnějším místě v New Yorku, na Times Square. Kolemjdoucí se zastavovali a okouzleně poslouchali, občas mu někdo hodil minci. Aniž by tušili, kdo hraje a co hraje…Sama hudba se prosadila svou silou a krásou. Když v devadesátých letech natočil JIŘÍ BÁRTA všech šest Bachových Suit pro sólové violoncello na dvě CD, získal si celosvětovou slávu. Nikdy jsem je ale neposlouchal všechny na jeden zátah, a tak jsem byl pln očekávání, co se mnou udělají takto naživo, a ještě k tomu všechny…

A tak jsem se vypravil na závěrečný koncert Mezinárodního hudebního festivalu Kutná Hora 2015, jenž se 14. června konal výjimečně mimo Kutnou Horu (a to evidentně kvůli akustickým kvalitám) – v kostele sv.Petra a Pavla v Čáslavi. Právě zde měl Jiří Bárta kompletně provést tyto nejdokonalejší skladby pro sólové violoncello. Koncert se však proměnil v něco nadpozemského…

Ne, nejsem (a nemohu být) v roli recenzenta. Mám Bártovi vytknout to či ono, že občas nějaký tón zaskřípal, zavrzal, nezazněl přesně, že dokonce v jednom místě part dozpíval (!)? Právě z těchto chybiček, drobných nedokonalostí vyvstal monumentální důkaz interpretačního génia. Bachovo dílo je jako sám život. Nedá se interpretovat čistě, notu po notě přesně, v tom nespočívá ona nadpozemská dokonalost. A Bárta nechával rozeznívat celou škálu svého nástroje, jakoby to byl početný smyčcový soubor. Vícehlasy, linoucí se z každé linky, byly fascinující; do nich se místy draly i alikvóty a spektrální rozklady. Bárta dokázal svůj nástroj roztančit i rozesmutnět, rozvášnit i zněžnět, rozezpívat, zkřehnout i rozpálit, odlehčit i zatížit až osudově. Dynamické a výrazové proměny vytvářely portrét člověka od narození až po skonání, se všemi pády a vzlety, vášní, pokorou, vzdorem, něhou, touhou, strachem a okouzlením. Pašije člověka. Tvůrčí extáze. A my, zmámení posluchači… Kus od kusu violoncellový proud hutněl, houstnul, kypěl, stále intenzivněji a naléhavěji obestíral všechny přítomné, pronikal do jejich pórů a buněk, obtáčel, hladil i řezal. A já si ze všeho nejvíc přál, aby to vytržení z pozemské reality trvalo co nejdéle!

Jiří Bárta zahrál vskutku fenomenálně. Pátá suita byla opravdu zčásti temná, skoro jako noc před příchodem kata; Bach zde mimochodem předepisuje přeladit horní strunu o tón níž. Bárta mezi jednotlivými suitami odcházel do ústraní a tam setrvával poměrně dlouho, jakoby ho neutuchající potlesk nezajímal. Asi ho opravdu nezajímal, alespoň potud, aby neztratil koncentraci. Postupem času se interpret dostával do stavu rauše; ostatně v nedávném rozhovoru ve vltavské Telefonotéce řekl, že ke konci kompletního provádění těchto suit má pocit, že violoncello hraje pak už samo, přičemž jeho tělo jakoby se do nástroje převtělilo. Šestá svita dokonce vyžaduje speciální nástroj, a to pětistrunné violoncello; avšak Bárta patří k těm mistrům, kteří tento part zvládají na obyčejném nástroji…

Bravo! A díky!

Harmonie online – Dr. Luboš Stehlík – 16.6.2015

Výlet do Kutné Hory

Navštívil jsem Mezinárodní hudební festival Kutná Hora 2015. Z hodinové cesty z Prahy byly sice více než tři, ale nepříjemný zážitek z totálně ucpaných silnic odčinila hudba. V chrámu sv. Barbory vytvořily soumrak a decentní osvětlení ve specifickém prostoru zvláštní atmosféru. Na pódium před kněžištěm přišel ruský pianista Konstantin Lifschitz a už s dosednutím vyrval z koncertního křídla Petrof první tóny Beethovenovy Sonáty č. 30 E dur, op. 109. Je to hodně přemýšlivý a pečlivý pianista, takže občas kontrapunkticky složitá faktura zněla (až na některé trylky) i v kostelní akustice transparentně. Pan Lifschitz však spíše Beethovena dobýval, než aby nechal hudbu plynout. Kontrastnost šla někdy až na hranu a éteričnost či něžné šťastné vytržení, avizované v programu, se moc nekonalo. Velmi dobrá však byla variační věta! Podstatně lépe dopadla Beethovenova Klavírní sonáta č. 32 c moll, op. 111, jejíž „mystičnost a jiný svět“ je blízký pianistově světu a asi i naturelu. Pan Lifschitz sice nemá beethovenské charisma například Alfreda Brendela, ba ani Paula Lewise, jenž hrál Beethovena na letošním Pražském jaru, ale jeho interpretace měla překvapivě vysokou úroveň. Aby byla pocta Ludwigu van Beethovenovi totální, vsunul violoncellista Jiří Bárta,  dramaturg festivalu, mezi klavírní sonáty Houslovou sonátu č. 5 F dur, op. 24, která získala v průběhu času  označení „Jarní“. Jestliže houslistka Chloë Hanslip, malá vzrůstem, velká uměleckým mistrovstvím, se s partem něžně mazlila a vychutnala si každičkou frázi, Konstantin Lifschitz nedokázal potlačit svoje ego a pořadí nástrojů v označení sonáty svou hrou vlastně otočil. A tak se mi zároveň tajil dech nad téměř referenční interpretací Britky a byl jsem otráven neotesaností „doprovodu“  se sníženou mírou empatie. Jediné, co bych paní Hanslip vytknul, byla poněkud uspěchaná tempa Allegra a Andante, čímž posluchače ochudila o část poetičnosti této geniální hudby.

 

Po konci koncertu se lidé přesunuli z chrámu sv. Barbory do blízké  kaple Božího těla. Nokturno bylo poctou Johannu Sebastianu Bachovi. Gotický prostor je pro určitý typ hudby doslova ideální… Občas se stane, že je člověk nečekaně svědkem mimořádného okamžiku. 12. 6. mezi desátou a jedenáctou noční hodinou k tomu došlo. Pod prostými, ale nádhernými gotickými okny a klenbou zahráli tři muzikanti Bachovy Goldbergovy variace v úpravě Dmitrije Sitkovetského. Houslista  Roman Patočka, violista Jakub Fišer a cellista Jiří Bárta jsou skvělí muzikanti. V jejich pojetí nebyl tento geniální opus zábava, ale mystický obřad. Jako z jiného světa na mě působila už vstupní Aria a pak to šlo variace za variací, každá jiná a přitom strukturálně složitý celek byl pevný jako blízký chrám svaté panny Barbory. (Jen u jedné či dvou variací jsem měl pocit, že aranžmá pro toto obsazení nevyznívá ideálně.)  Hudebníci si hudby užívali, citlivě na sebe reagovali a stvořili nejhodnotnější komorní večer, jaký jsem v uplynulé sezoně slyšel! Jestli po této trojici nesáhne Český spolek pro komorní hudbu v Praze, tak to bude na pováženou…

Přestože festival skončil v neděli 14. 6. bachovským postludiem (Suity pro sólové violoncello – Jiří Bárta) v kostele sv. Petra a Pavla v Čáslavi, oficiální tečkou za osmým ročníkem byl sobotní večer v chrámu sv. Barbory. A opět jsem byl svědkem výjimečných okamžiků. Bruchův Smyčcový kvintet Es dur v Kutné Hoře ve dvou plnohodnotných zkouškách nastudovali a posléze provedli Roman Patočka, Štěpán Ježek (housle), Karel Untermüller, Jiří Pinkas (violy) a Lukáš Polák (violoncello). Provedení emocionálně pestré hudby s řadou vzrušujících kontrastů bylo zcela mimořádné. Pro patřičný efekt jsou klíčové party prvních houslí a první violy. Jak pan Untermüller, tak zvláště pan Patočka byli bezchybní a doslova zářili. Jejich kolegové pak vytvářeli spolehlivé pletivo, bez něhož by byla skladba jen krásnou prázdnou slupkou.

 

Efektní tečkou byl Mendelssohnův Oktet Es dur, op. 20. Většinou se k provedení spojí dvě smyčcová kvarteta. Jelikož Bártův festival stojí na principu tvůrčí dílny, bylo obsazení zajímavým osobnostním kotlem: Chloë Hanslip, Štěpán Ježek, Roman Patočka, Jakub Fišer – housle, Karel Untermüller, Jiří Pinkas – violy, Jiří Bárta, Lukáš Polák – violoncella. Jiří Bárta sice v úvodu s úsměvem řekl, že to bude provedení Sněhurky a sedmi cestujících trpaslíčků, ale opak byl pravdou. Bylo to rovnocenné, výsostné muzicírování. Všechno nebylo sice technicky stoprocentní, ale všichni si líbivou hudbu užívali a měli radost, že jsou na pódiu a mohou se o své potěšení dělit s lidmi. Na konci finálního Presta jsem si uvědomil, že to bylo jedno z nejlepších provedení, které jsem živě slyšel.

Nevím, jak dopadly jiné koncerty, ale nerutinní dramaturgie a úroveň koncertů, jichž jsem byl přítomen, mi opět potvrdily, že kutnohorský festival patří mezi nejzajímavější a nejkvalitnější cyklické regionální projekty a že náročný princip tvůrčího vzniku hudby v místě se silným geniem loci funguje. Snad si toho budou i nadále vědomi  jak stát a město, tak i sponzoři.

JazzPort - Jan Hocek – 13.6.2015

Od soumraku až po světlo odvrácené strany Měsíce

Když před dvěma lety zazněla v Chrámu sv.Barbory v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Kutná Hora pinkfloydovská svita „Atom Heart Mother“, byl jsem ještě dlouho jako u vytržení z takového zážitku (viz.: http://jazzport.cz/2013/07/02/uzasny-hudebni-puding-navarili-tam-v-te-kutne-hore/ ). Po loňském provedení minimalistické kompozice Gavina Bryarse „Jesus´Blood Never Failed Me Yet“, kde part Toma Waitse převzal Dan Bárta (a přiznám se bez mučení, že to byla zase moje srdcovka), došlo opět s notnou dávkou odvahy na Pink Floyd; evidentně má zakladatel a umělecký ředitel Jiří Bárta pro tuhle legendární (nad)rockovou kapelu slabost, neboť se rozhodl mezi festivalové zdi Barbory vměstnat tentokrát to nejznámější z jejich repertoáru – „THE DARK SIDE OF THE MOON“! „Do chrámového prostředí nevšední rock Pink Floyd patří,“ podotkl Jiří Bárta. „Texty Dark Side Of the Moon jsou plné otázek o existenci. Kdo jsme? Proč tu jsme? Co je náš úděl? Dokonce na některých koncertech Pink Floyd v rámci přehrávání Odvracené strany Měsíce četli i úryvky z Bible.“ Takto vysvětlil Bárta nevšední programovou volbu. Její realizace se tak uskutečnila 9.června

A byli na to Bártové dokonce tři! Vedle již zmíněného violoncellisty se na projektu podíleli saxofonista Marcel Bárta a právě zpěvák Dan Bárta, jenž před rokem nápad festivalového ředitele kvitoval s nadšením, stejně tak jeho jmenovec Marcel. Toho jsem potkal před koncertem, ještě plného slunce z portugalského hraní Vertiga; jak mi celý rozzářený sdělil, pro něj je Odvrácená strana Měsíce prostě iniciační deska, na níž vyrostl. Sestavu doplnila zpěvačka Tereza Černochová, trojlístek doprovodných vokalistek a příležitostný Atom Heart Mother Band, posílený ještě o jedny klávesy. Bohužel se omluvil Kamil Střihavka, jehož vokální party převzal baskytarista Filip Benešovský (ten zase nahradil Gumu Kulhánka).

Ovšem již koncertní antré bylo úchvatné! V podání mladého Bennewitzova kvarteta zazněl „Smyčcový kvartet č.1, op.62 – Already It Is Dusk“, který napsal polský skladatel Henryk Mikolaj Górecki pro slovutný Kronos Quartet, jenž ho premiéroval v roce 1989. Čtrnáct minut minimalistického proudu meditativních letů i dravých, bouřlivých pasáží, a to na jeden jediný motiv – polské modlitební melodie ze 16.století! Góreckého hudba je prostě už taková; skladatel tvořil ten svůj, naprosto svébytný minimalismus, oproštěný od jakéhokoliv zdobení. Podotýkám, že patří mezi moje nejoblíbenější skladatele 20.století a jeho Symfonii č.3 považuji dokonce za nejjímavější, nejsilnější dílo v soudobé vážné hudbě vůbec! A jeho komorní skladba budiž stvrzením – a to díky i našemu souboru. Bennewitzovo kvarteto hrálo výrazově i dynamicky naplno, s vervou i ponorem, takže kontrast mezi rozjímáním, modlitbou, pokorou na straně jedné a na té druhé zase vypjatostí, vášní a vzdorem bral doslova dech; meditativní plochy se blížily tomu nejvzletnějšímu ambientu, gradované party pak bolesti, a ta se střídala s výbuchy radosti a zpěvnou nadějí. Repetice se hrozivě vrstvily na sebe a poté očišťovaly až k závěrečné modlitbě, jakoby vzlínající z temnoty, soumraku…

A na ni plynule navázaly úvodní zvuky „The Dark Side Of the Moon“, to znamená „Speak To Me“ – tlukot srdce a hlasy vyjadřují ono „není žádné odvrácené strany Měsíce, ve skutečnosti je temnota všude…“ Texty a hudba vyjadřují ještě obavy Rogera Waterse a spoluhráčů (psal se rok 1973) z vývoje lidstva a společnosti, včetně hrozby nadvlády peněz, jíž pak sami Pink Floyd podlehli. V „Time“ vystřihl excelentní pěvecký part Dan Bárta, přidala se pak i Tereza Černochová, jíž patří pak především onen vypjatý vokál beze slov v „The Great Gig In the Sky“. V největší albové hitovce „Money“ zpíval Filip Benešovský a zazněl první z výtečných saxofonových sól (zde sopránka) Marcela Bárty. Jeho jmenovec Dan dokonce zařadil jazzový scat! Ostatně právě oba Bártové šperkovali předepsané party vskutku jedinečnými improvizacemi. Další část, „Us And Them“, bylo uvozeno hymnickým sólem chrámových varhan; a to už mi běhal mráz po celém těle a zároveň se mi rozšířené zorničky začaly topit ve slané vodě. A Dan s Marcelem nadále překvapovali, zazněl i tenorsax a šamanské vzývání, vše dosyceno plnokrevným ženským vokálním backgroundem a slušně šlapající rockovou kapelou. Finále („Eclipse“) byl pak vzepětím všech aktérů na pódiu před oltářem, protkané řeřavým zvukem sopránky. Codou byl ztišený motiv Góreckého smyčcové modlitby…

Geniální propojení soudobé vážné hudby a toho nejinteligentnějšího rocku! A to před zcela, do posledního místečka zaplněnou nádherou Chrámu sv.Barbory…

Harmonie - Markéta Vejvodová – 12.6.2015

Bachovy svity už hraji zcela spontánně

V Kutné Hoře v těchto dnech probíhá už osmý ročník mezinárodního hudebního festivalu, který se do povědomí hudbymilovného publika zapsal jako týden společného prožívání tvůrčí energie. Umělecký ředitel a violoncellista Jiří Bárta jako své stálé hudební partnery každoročně zve vynikající české i zahraniční komorní hráče, kteří v Kutné Hoře společně prožívají intenzivní týden. Veškeré programy, které na koncertech zazní, jsou zkoušeny a připravovány až přímo na místě. Tím se z překrásných historických míst Kutné Hory stává pomyslný hudební workshop, který publikum pocitově vtáhne do samotné přípravy koncertů a přináší navíc další úroveň, kterou na koncertech běžně nevnímáme – přátelství mezi hudebníky, kteří do Kutné Hory přijíždí proto, aby si sami vychutnali a užili společné muzicírování. To přináší své výhody i nevýhody, v každém případě Kutná Hora je potvrzením, že tato forma festivalu funguje, pokud má patřičné podmínky – vnímavé publikum a krásnou atmosféru historických památek. V neděli 14. června celý festival zakončí svým sólovým recitálem umělecký ředitel festivalu, Jiří Bárta. Zastihla jsem ho telefonicky během zkoušky na večerní koncert…

 

Festival se pomalu chýlí ke svému konci, v jaké atmosféře letos probíhá? A kdy vlastně zkoušíte? Nálada je jako obvykle velmi pracovní, koncerty jsou výborně navštěvované a atmosféra je opravdu skvělá. V sobotu jsme nakonec na zahajovacím koncertě ještě na poslední chvíli spontánně nastudovali navíc jeden Stamicův kvartet. Start byl velice dobrý, potom jsme měli v neděli další koncert, koncerty jsou tady ostatně každý den. Jinak zrovna včera jsme zkoušeli do tří hodin ráno… Takto to tu chodí, do poslední chvíle se zkouší, po koncertě je večeře a pak se jde ještě někdy zkoušet. Ne pokaždé, ale někdy to prostě jinak nejde…Pár hodin spánku ale vždy nějak vyjde. (smích)

 

Na závěrečném odpoledním koncertě festivalu s názvem Postludium – Bach zahrajete komplet Bachových svit pro sólové violoncello. V letošní sezoně tento program hrajete na mnoha dalších místech, mimo jiné minulý týden na MHF Janáčkův Máj. Jak dlouho už Vás tento slavný Bachovský komplet provází? Bachovy svity hraji skutečně už dlouhá léta…Poprvé jsem je kompletně nahrál v polovině 90. let pro Supraphon, ale v té době jsem se je ještě neodvážil hrát na jednom večeru. Poprvé jsem Bachovy svity hrál na koncertě jako komplet až po několika letech. Bylo to shodou okolností v Telči, kde jsem každoročně po několik let vyučoval na Francouzsko-české hudební akademii. Následně jsem Bachovy svity v kompletním provedení hrál mnohokrát, možná více v zahraničí než v Čechách – bylo to například v Kairu, v Argentině, v Buenos Aires, v USA… V této sezóně kompletní Bachovy svity uvedu ještě na Smetanově Litomyšli, na festivalu Mitte Europa a na podzim také v rámci koncertní řady FOK v kostele sv. Šimona a Judy v Praze. V posledních patnácti letech se se svitami setkávám neustále. Ale to, že dává smysl všechny svity hrát koncertně jako komplet, jsem si ověřil, až když jsem je poprvé zahrál na jednom večeru. Ačkoliv Bach původně nezamýšlel, aby se svity hrály jako celek v jednom tahu, jejich kompletní provedení má neuvěřitelně důmyslnou stavbu. Pro mne je to jako velká šestivětá symfonie… Velmi to také působí na publikum. Naposledy jsem si to ověřil před týdnem na koncertě v Ostravě, posluchači tuto hudbu vydrží neuvěřitelně pozorně vnímat. Je to hudba nadčasová pro posluchače jakékoliv věkové skupiny. Velmi se na další koncert v Čáslavi těším a mám z toho radost.

 

Jak je to ale s repeticemi? Máte pro ně nějaké pravidlo? V počátcích jsem repetice všechny hrával, ale koncert je pak opravdu až o polovinu delší, což může být už pro posluchače problém. Repetice už nyní nehraji, spíše je dělám spontánně podle nálady a většinou je vynechávám. Koncert je opravdu dlouhý, i bez repetic je první polovina dlouhá asi 45 min, druhá část vyjde na necelou hodinu…I bez repetic je koncert o něco delší než bývá zvykem.

 

Změnila se Vaše interpretace od doby, kdy jste Bachovy svity poprvé nahrával? To už je skutečně skoro neuvěřitelných dvacet let… Změnu interpretace si já sám při hře neuvědomuji, občas některé změny postřehnu, když si náhodou poslechnu něco z první nahrávky. Ale prošel jsem si za tu dobu z hlediska přístupu k Bachovi mnoha tvůrčími obdobími. Když jsem svity nahrával, velmi intenzívně jsem se zabýval historicky poučenou interpretací staré hudby. Snažil jsem se svou hru na moderní violoncello maximálně přizpůsobit dobovému hraní a baroknímu nástroji. Pak jsem ale měl možnost získat krásné staré violoncello ze začátku 18 st., které se na interpretaci Bacha krásně hodilo. Rozhodl jsem se této možnosti využít a hrát skutečně stylově…Nechal jsem si vyrobit barokní smyčec a hrál jsem na střevové struny. Takto jsem po několik sezón Bachovy svity prováděl na koncertech a k mému překvapení jsem zjistil, že si na dobové violoncello mohu dynamicky i z hlediska akcentů dovolit daleko více než jsem si vůbec kdy mohl představit. Můj způsob hry a tím i pojetí Bachovy hudby se na dobový nástroj změnil. Když jsem se potom vrátil na moderní violoncello, snažil jsem se zbavit jakéhosi „ostychu“ z přemíry dynamiky i akcentů a začal jsem si při hře na moderní nástroj dovolovat i to, co přirozeně vycházelo na barokní violoncello. Dnes už mne opravdu zajímá jenom hudba a Bach, už neřeším žádné poučky, o stylistice už nepřemýšlím… To je minulost. Hraji zcela přirozeně a spontánně. Ve hře určitě zůstalo vše z toho, čím jsem si v rámci dlouhé přípravy prošel…

 

Posluchači se mají na co těšit i vzhledem k tomu, že Bachovy svity uvedete v překrásných prostorách gotického kostela sv. Petra a Pavla v Čáslavi. Je to poprvé co se festival z Kutné Hory rozšíří také do dalšího města. Hráli jste letos některé koncerty na nových místech i v rámci Kutné Hory? Ano, počátkem týdne jsme měli například koncert v kostele sv. Jakuba v Kutné Hoře. Bylo to poprvé od prvního ročníku a byl to krásný zážitek. Je to nádherný kostel a akusticky krásný prostor. Hráli jsme mimo jiné Brucknerův smyčcový kvintet. Byla to krásná duchovní hudba, která se do kostela sv. Jakuba krásně hodila. Bohužel se Brucknerova komorní hudba hraje málo a my jsme z ní byli opravdu nadšení.  Pokud ta možnost bude, v kostele sv. Jakuba budeme určitě organizovat více koncertů i v dalších ročnících. Samozřejmě ale musíme repertoár tomuto místu přizpůsobit. Co se týká koncertu v Čáslavi, v kostele sv. Petra a Pavla jsem hrál před pár lety se Scholou Gregorianou Pragensis náš společný program na téma spojení violoncella s Gregoriánským chorálem. Už tehdy jsem byl z tohoto místa nadšený. Je to krásný gotický kostel, moc se mi líbil a jsem velice rád, že letos poprvé expandujeme z Kutné Hory právě do Čáslavi.

 

Na druhou stranu je zajímavé pozorovat, jak odvážnou dramaturgii uvádíte například právě v kutnohorském chrámu sv. Barbory. Letos to byl například večer s tématikou jazzu a zazněl i big beat… Chrám sv. Barbory je dnes už hodně vnímán jako turistický stánek. Takže tam projdou i takové projekty jako bigbeatový večer „The Dark Side of The Moon“ v inspiraci na skupinu Pink Floyd …Právě jsme měli zkoušku, bylo to logisticky náročnější, bylo nutné postavit reproduktory a v chrámu sv. Barbory bylo i mnoho rockerů – Dan Bárta, Tereza Černochová a další…. Letos to byl také večer „Jazz Meets Classics“. To by v kostele sv. Jakuba samozřejmě neprošlo. Na jazzový večer jsme tentokrát také vše ozvučili. Na tomto koncertě navíc vystoupil umělci, kteří na festival letos přijeli poprvé – klavírista Karel Košárek a dirigent a skladatel Ondřej Kukal, který dirigoval své Clarinettino, skvělou jazzově laděnou skladbu pro klarinet a smyčce… Ve druhé polovině nás podpořili vynikající jazzmani Petr Dvorský – kontrabas, Martin Novák – bicí… ti tu ostatně byli také poprvé. Byl to příjemný koncert, vlastně jsme za tu osmiletou historii festivalu měli první večer, kdy jsme zvolili autory, kteří napsali jazzově inspirované skladby. Hráli jsme na mikrofony, abychom zvuk podpořili a vše vyšlo výborně. Chrám sv. Barbory je z hlediska akustiky skutečně trochu problematický, ale tyto překrásné prostory nám to vynahrazují na koncertech jinak…

Košík