Nespornou skutečností je, že mediálně nejznámější, rozpočtově nejštědřejší a celebritami oplývající akcí české klasické hudby měsíce června je Smetanova Litomyšl. Tamější zámek má silnou provozovací potenci a centrum města je kouzelné. Letos jsem věnoval čas, ke své škodě hodně málo, jinému magickému městu – Kutné Hoře. Poosmnácté se v několika tamějších historických prostorách konal od 6. do 14. června Mezinárodní hudební festival komorní hudby. Když sumarizuji, proč se mi jeho koncept a étos líbí, napsal bych – hledání souvislostí, odvaha, flexibilita, tvůrčí kvas, přátelskost, upřímnost, antihvězdnost. Dám-li jej do souvislostí dnešní doby, jest to specifický druh antisystémového festivalu.

Jiří Bárta. Foto Miroslav Perný.

Každý správný festival v daném oboru má svého hybatele. V Kutné Hoře je jím Pražák Jiří Bárta, zakladatel, tvůrce obsahu a v pravém slova smyslu charismatický violoncellista evropské úrovně. A samozřejmě jeho opora klavíristka Terezie Fialová, k jejímuž vkladu se ještě vrátím. Během let festival ledacos vyzkoušel, leckam zavítal, nicméně princip tvůrčí dílny je stabilním základem, který se ve své flexibilitě prohlubuje. Většina umělců až na výjimky ladí svoje projekty na místě.

Princip „tvůrčích dílen“, který dal do základů festivalu Jiří Bárta (podobný systém, ale s jiným výstupem, má Troya Festival), přináší zásadní omezení, které však bývá pro dramaturgii výzvou. Například nejsou téměř zvána smyčcová kvarteta s nacvičeným či řadu let provozovaným repertoárem. Proto i letos festival hýřil zajímavými nápady, souvislostmi a protiklady.

Jiří Bárta (aktivní v sedmi koncertech z jedenácti) miluje nesmrtelného jubilanta Dmitrije Šostakoviče, takže jeho hudba byla úhelným kamenem dramaturgie. Většina koncertů byla postavena na kontrastu (případně hledání společných bodů): Šostakovič versus Schubert, Mozart, Chopin, Mahler, Rachmaninov, Janáček, Bowling, Rendevous. Specifickým „proti“ byl Stalin, kdy MeetFactory uvedla divadelní ztvárnění Hukotu času od Juliana Barnese, hodně specifická adaptace Šostakovičova života. Mimochodem po tomto provokativním projektu zazněl v Tylově divadle proslavený, dnes možná ještě aktuálnější  než v době vzniku, Šostakovičův Smyčcový kvartet c moll č. 8 v provedení projektového souboru Milan Paľa, Helena Jiříkovská, Vladimír Bukač, Jiří Bárta… A pak tu byly akce bez předložky „proti“, které popíši později – poslední koncert a postludium.

Zazněly hodiny úžasné hudby. Například od Míti (Митя) Koncert pro klavír, trubku a smyčce c moll č. 1, Kvintet pro dvoje housle, violu, violoncello a klavír g moll, 24 preludií pro klavír, Klavírní sonáta h moll, obě klavírní tria, Aforismy… Unikátní šostakovičovská vlna! Z kilogramů hudby „versus“ to byly třeba Janáčkova Klavírní sonáta, V mlhách, druhá řada Po zarostlém chodníčku, Houslová sonáta Valentina Bibika, Mahlerovy Rückert-Lieder, Chopinova Preludia op. 28, Mozartův Klarinetový kvintet atd.

Úctyhodný objem práce odvedli ruský klavírní virtuos s komorní erudicí židovského původu Konstantin Jakovlevič Lifschitz, v podstatě stabilní rezidenční umělec festivalu, a česko-slovenský „anti mainstreamový“ houslista Milan Paľa, z dalších muzikantů nahodile uvedu Terezii Fialovou, Pavla Šporcla, Vladimíra Bukače, Bellu Adamovou, Karla Untermüllera…

Hlavní koncertní adresou festivalu je chrám sv. Barbory, společně s chrámem sv. Jakuba největší duchovní poklad Kutné Hory (oba chrání UNESCO), jejíž genius loci jí  mohou závidět Litomyšl i Praha. (Festival zavítal i do kostela Panny Marie Na Náměti.)

Bohužel mě můj plánovací kalendář umožnil slyšet jen tři koncerty. V neděli 8. června jsem přijel na zahajovací koncert, předtím bylo jazzové Preludium a zmíněný provokující Stalin versus Šostakovič. Barbora má specifickou velkoobjemovou kostelní akustiku, s níž musí jak umělci, tak posluchači najít komunikační frekvenci. Přiznávám, že jsem s ní měl  zprvu problém, ale sluch se nakonec přizpůsobil a dokonce jsem v ní našel pod vysokou žebrovou gotickou klenbou zvrácené potěšení. Šostakovičovo legendární Klavírní trio e moll  bylo pro mě přitažlivé jednak kompozičně (od dětských let je mým oblíbeným), jednak jsem poprvé slyšel houslistu Pavla Šporcla v roli komorního hráče. Hrál disciplinovaně, empaticky a některé slavné okamžiky jeho partu braly dech. Bylo to báječné. V celku bylo možná jen lkaní v akustice tohoto druhu v Largu příliš. Šostakovič by si zasloužil v druhé a čtvrté větě  maličko více pichlavosti a špetku sarkasmu.

Pavel Šporcl. Foto Jan Šmok.

Volba Schubertova Kvintetu A dur „Pstruh“ byla dokonalým „versem“, hudba z totálně jiného břehu, v níž se všichni se svými party mazlili a krásně „salonně“ muzicírovali. Jakkoliv mohu pochopit volbu klavíru Ant. Petrof, u Schuberta bych si přál slyšet decentnější a barevně sofistikovanější nástroj, nejlépe Bösendorfer, a méně pedálu.

Alexandra Conunova. Foto Jan Šmok.

O týden později jsem 14. června slyšel finální projekt festivalu. Hvězdou večera byla bezesporu sedmatřicetiletá moldavská houslistka Alexandra Conunova. (Předtím 13. 6.  pohotově nastudovala a bez mé účasti spoluprovedla Šostakovičovo Klavírní trio c moll a obrovité Rachmaninovo Klavírní trio Élégiaque d moll. Díky Terezii Fialové rychlá náhrada za Chloë Hanslip, ale byla víc než to.) Dosud jsem ji znal z provedení Beethovenova Trojkoncertu na Dvořákově Praze 2024 (výtečné provedení s Dmitrijem Šiškinem, Pablem Ferrándezem, Ingo Metzmacherem a Českou studentskou filharmonií) a z prokofjevovských nahrávek pro label Aparte, ale komorní setkání s jejím uměním v obrovitém chrámu bylo pro mě mimořádným zážitkem.

Vrcholem večera bylo provedení Beethovenovy Sonáty pro klavír a housle A dur „Kreutzer“ – zvukově nekompromisní, elegantní, lyrické i bouřlivé, skutečně hraniční „sturm und drang“, od bachovsky éterického sólového vstupu houslí až po prestissimové (tempově vypjaté) finále. Konstantin Lifschitz (možná již unaven týdenním náporem) pojal klavír místy příliš dominantně ke škodě harmonické synergie. Bylo to radostné a asi nejbojovnější pojetí, jaké jsem slyšel. Jiné než co znám třeba o Janine Jansen nebo Isabelly Faust, ale v rozmanitosti bývá často velká síla. Stejně jako v případě Schuberta měla být pedalizace střídmější. Klavírista nezřídka mocně klávesy atakoval místo aby se s nimi mazlil a naslouchal houslím jak bývávalo možné slyšet u mistrů Beethovena typu Alfreda Brendela či Ivana Moravce. Nicméně ve střední dynamice jsem slyšel příjemnou perlivost.

Konstantin Lifschitz. Foto Jan Šmok.

Conunova měla dokonalé detaily, byla si v každém okamžiku vědoma makrotektoniky. Díky vřelému, teplému  tónu, který ji umožnil nádherný nástroj  Giovanniho Battisty Guadagniniho „Ida Levin“ (asi z roku 1785), připomínající stradivárky z posledního období, skvělé artikulaci a dokonalé technice se blíží úrovni mezinárodní elity. Pro mě houslový objev tohoto roku! Přídavek rezonoval s hlavním tématem festivalu – úprava části Kreutzer z Pěti satir Dmitrije Šostakoviče.

Finále oficiální části festivalu bylo doslova výjimečné. Šestice znamenitých hudebníků zahrála Čajkovského sextet „Souvenir de Florence“ naprosto dokonale, lepší provedení jsem živě snad nikdy neslyšel. Formaci stojí za to vyjmenovat: Alexandra Conunova, Mila Paľa – housle, Vladimír Bukač, Karel Untermüller – violy, Jiří Bárta, Hana Baboráková – violoncella. Jakkoliv všichni vydali ze sebe maximum, celek tvarovali (nejen sóly) tři pilíře – Conunova, Bárta a Bukač. Tento kus se často hrává se sentimentální slzou, ale v potemnělém chrámu hudba barevně rozkvetla, lidé pochopili kompoziční vynalézavost a jak důležitou protiváhou jsou k prvním houslím střední hlasy.

Čajkovskij. Foto Jan Šmok.

V neděli 15. června odpoledne nabídl festival tradiční Postludium, tentokrát v malé obci Bohdaneč u Kutné Hory. První, co mě překvapilo, byl kostel Zvěstování Panny Marie. Skromný prostor, který pojme stěží padesát posluchačů, má výbornou akustiku, takže Johann Sebastian Bach byl pro ni ideálním komponistou. Druhým překvapením, které se ukázalo být šťastným, byla změna v programu, kdy zazněla místo aranžmá klávesových Duetů Třetí cellová suita.

Foto Miroslav Perný.

Bach je existenciální součástí života Jiřího Bárty, což bylo znát v každém taktu. Když jsem pozoroval a poslouchal v neformálním prostoru cellistu s vizáží starozákonního proroka a jeho intimní disputaci s největším géniem evropské hudby, měl jsem výjimečný pocit jako při poslechu záznamu bachovského recitálu Mstislava Rostropoviče na Pražském jaru 1955 nebo bachovského koncertu Pabla Casalse – nebylo to dokonalé pro nahrávku, byly tam drobné nedotaženosti, ale napadlo mi, že jsem přítomen něčemu nadčasovému. Bylo to časoprostorová meditace. Pan Bárta má svébytný názor na Bacha, ale vykládá jej sugestivně a věrohodně. Umí svého posluchače vtáhnout do hry.

Pak jej vystřídal Česko-Slovák Milan Paľa, který jde vlastní cestou jako málokterý houslista. V nekompromisnosti si asi rozumí s panem Bártou (možná by souzněl se světem protiproudově vzdorovité Moldavanky Patricie Kopatchinské, rezidenční houslistky letošního Pražského jara), ale jde dál. Neznám českého houslistu, který by natáčel hudbu od Beethovena, Brahmse, Weinberga, Schnittkeho až po Dusapina nebo například Emmerta.

Nahrál i Bachovy sonáty a partity. Pro Bohdaneč si vybral Partitu E dur. Jeho výklad Bacha provokoval v každém myslitelném parametru – tempech, agogice, frázování, afektech, zvukových boulích, v pravé ruce, kdy se snažil, někdy úspěšně, jindy neúspěšně,  užívat moderní smyčec jako barokní, dynamice, jež osciluje od tzv. autentického lehkého ševelení po zvuk bezmála brahmsovský. Jenže na vše měl gebír, protože Bach byl opak Mahlera – jeho partitura je tabula rasa, a tak si může současný muzikant s autografem dělat víceméně co cítí.

Ačkoli jsem měl zpočátku pocit, že tenduje k jakési variaci na tzv. autentickou interpretaci a jakoby se chtěl převtělit do Bachova současníka Johanna Georga Pisendela, často užíval vibráto, za něž by se nestyděl ani Yehudi Menuhin. Bylo to velmi provokativní, bořitelské a svérázně  přesvědčivé. Houslista je o svém hudebním světonázoru pevně přesvědčen a stojí za ním, což je hodné respektu. Hudební svět je o rozmanitosti a kontrastu. Nicméně cesta pana Paľy mi není blízká a dávám přednost interpretaci například Gila Shahama, pro něhož je sólový Bach křehkým porcelánem. Bachovský porcelán se má s pokorou obdivovat, nikoliv rozbíjet.

Tečkou za koncertem Bach pro dva byly Bachovy Invence v úpravě pro housle a cello. Notoricky známé edukativní skladbičky zněly v kostelíku rozkošně, nicméně po návratu jsem si pustil klavírní verzi s Víkingurem Ólafssonem a zjistil, že je mi klavír bližší…

Pohlédnu-li na festival z výšky, přijde mi zázračné, že projekt tak vysoké úrovně a originality (nesporně jeden z nejlepších komorních festivalů v tomto státě) tak dlouho vůbec existuje, navíc v místě, které na počátku století nemělo s klasickou hudbou mnoho společného. Dnes bych mu dal titul „perla Kutné Hory“, čehož si je toto malebné město snad vědomo.

Luboš Stehlík

Foto Jan Šmok