Náš národní klasik Bedřich Smetana – a neznámý? Rok velkého jubilea, kdy si nejrůznějšími způsoby připomínáme dvousté výročí narození skladatele, pianisty, hudebního kritika, pedagoga, sbormistra, dirigenta a dramaturga v jedné osobě a jedné z klíčových osobností národního obrození, je dobrou příležitostí ptát se, jak moc Smetanu známe a kolik z jeho života a tvorby zůstává mimo naše zorné pole.

Podobně jako Smetanovy juvenilní deníky, jejichž český překlad vloni konečně spatřil světlo světa, vypovídají skladby dnešního večera o jeho mladých letech. Zkusme zapomenout na národního klasika s plnovousem, jehož duši poznamenalo mnoho životních šrámů, a pojďme si představit mladíka, pro nějž je hudba silně vábícím posláním, životní vášní.

Náruživý tanečník, zdatný a intuitivní hudebník, jehož ambice nemají limit („Z milosti Boží a s Jeho pomocí stanu se jednou Lisztem v klavírní technice a Mozartem v kompozici“) věnuje první skladby klavíru, nástroji, v němž vyniká od doby, co jej jako malého chlapce přivedli k místnímu učiteli v Litomyšli. V Praze měl Smetana (1824–1884) nejlepšího učitele klavíru – Josefa Proksche. Ten jej seznámil s nejmodernějším repertoárem a nadchl pro romantismus, jenž v Evropě převzal otěže po vládě klasicismu.

Poklad melodií je cyklus drobných poetických skladeb, které Smetana zkomponoval pro žáky svého prosperujícího klavírního institutu. I když jde o dílka instruktivní, na technickou náročnost nerezignuje. Ještě před touto neopusovanou kompozicí vznikají Lístky do památníku, op. 2. V první šestici skladatel dodržel záměr postupovat uplatnit všechny durové a mollové tóniny. Právě v drobných formách se pozná autorův tvůrčí potenciál, jakkoli jsou zde znát vlivy Roberta Schumanna a Franze Liszta.

Lisztovské inspirace jsou zjevné také ve fantazijní, virtuózní skice Macbeth a čarodějnice z roku 1959. Tremola, rychlé pasáže, oktávy posloužili Smetanovi k vykreslení „hororové“ scény proroctví ze hry Williama Shakespeara. Macbetha komponoval Smetana ve Švédsku a podle některých ukazuje cestu, jakou by se skladatel pravděpodobně vydal, kdyby se rozhodl nevrátit do Čech a jít směrem „národním“.

Črty op. 4 a 5 (v originále Skizzen) jsou podobně jako předchozí cykly složené z drobných útvarů, v romantismu tolik populárních „charakteristických kusů“. Některé mají programní název, jiné si vystačí s obecným označením. Skladatel je věnoval Claře Schumannové.

Také druhý blok končí virtuózně: Etudou C dur, která se datuje do Smetanova švédského období a připomíná, že její autor byl excelentním pianistou.

Text: Dita Hradecká