Množství koncertů pro nejrůznější nástroje a jejich kombinace, které zkomponoval Antonio Vivaldi (1678–1741), je omračující: je jich na pět stovek. Pozoruhodný výkon. Musíme si ale uvědomit, že pojem koncert měl jiný obsah v období baroka, kam tento Ital náleží, než ve stoletích následujících. Části koncertů se běžně „recyklovaly“, nebo se pořizovaly úpravy děl jiných skladatelů.

Čím je ale hudba Antonia Vivaldiho i pro dnešního posluchače tak přitažlivá? Je to živelná rytmika, italský esprit, výraz pomalých vět, vynalézavá zvukomalebnost a bravurní zacházení se smyčci. Je zkrátka „sempre giovanne“.

Neméně virtuózní a energií sršící je Koncert pro violoncello č. 1 Josepha Haydna (1732–1809). Dnes patří ke stálicím koncertního repertoáru, ovšem dlouho platil za ztracený. Zásluhu na jeho znovuobjevení si může připsat český muzikolog Oldřich Pulkert, který našel kopii partitury v pražském Národním muzeu. Novodobá premiéra s Milošem Sádlem, rozhlasovými symfoniky a dirigentem Charlesem Mackerrasem se uskutečnila v květnu 1962.

Le Grand Tango argentinského skladatele Astora Piazzolly (1921–1992) je komponováno jako jednovětá skladba se svobodným vnitřním členěním. Vyzařuje ducha „nového tanga“, ovlivněna je i jazzem i klasickou hudbou. Obsahuje silně akcentované části i volné působivé dialogy. Hraje se v nejrůznějších úpravách.

Text: Dita Hradecká