Vydavatele hudebnin a skladatele Antona Diabelliho napadl roku 1819 výborný obchodní nápad. Zadal svou skladbu – Valčík v C dur – jako téma mnoha rakouským skladatelům. Byli mezi nimi veličiny jako Václav Jan Tomášek, Ignaz Moscheles, Franz Schubert i tehdy devítiletý (!) Franz Liszt. Každý měl přispět jednou variací. Nakonec odpovědělo 50 oslovených a takto sestavené dílo s codou od Carla Czerného nazval Diabelli Vaterländische Künstlerverein (Vlastenecká jednota). Jeden ze skladatelů však neodpověděl – tedy dal si s odpovědí na čas. Ludwig van Beethoven, mistr variační formy, se k „projektu“ přihlásil roce 1823 a variací zkomponoval rovnou 33. Zamýšlený Diabelliho svazek tedy vyšel jako dvoudílný, kdy Beethovenův cyklus tvoří první část a padesát jeho současníků druhou.

Celovečerní cyklus je vedle Bachových Goldbergových variací obdobným monumentem, který shrnuje všechny dosavadní možnosti variační formy a otevírá další a další způsoby, jak téma přetvořit.

Co to je variace? Věčný princip přírodní reprodukce; v užším hudebním smyslu slova můžeme variace chápat jako postupné odhalování potenciálu tématu.

Beethovenovo umění variací uvádělo v ohromení jeho publikum, když sám koncertoval jako klavírista a variace skládal, řadil jednu za druhou s nevyčerpatelnou invencí přímo na místě. Jako téma mu stačila velmi jednoduchá melodie, nebo jen její náznak (variace Eroica!). Variační formu zakomponoval do svých sonát i symfonií.

Jeho Diabelliho variace, sumář efektních a vysoce náročných prvků klavírní techniky, nám ani na okamžik nedovolí vydechnout.

Text: Dita Hradecká