Hudební Perpetuum Mobile

Závěrečný koncert festivalu propojuje tři díla, která s humorem, filozofickou hloubkou i formální rafinovaností tematizují pojem „pohybu“ — hudebního, myšlenkového i existenčního. Šostakovičova patnáctá symfonie v komorní úpravě Viktora Derevjanka nabývá nového tvaru i nové naléhavosti; Giya Kančeli nabízí svou osobitou směs melancholie a ironie, a Straussovo Perpetuum mobile uzavírá večer jako hravé, rytmicky neutuchající gesto. Poslední Šostakovičova (1906-1975) 15. symfonie (1971) bývá označována za jeho nejzáhadnější. Její povrchová lehkost a nezvyklá transparentnost skrývají hutnou síť symbolů, autobiografických narážek i soukromého humoru. První věta, charakteristická mottem z Rossiniho Viléma Tella, vytváří paradoxní atmosféru „dětského pokoje“, v němž jednoduchost slouží jako klíč k hlubším významům. Následuje hutnější intermezzo, třetí věta patří k nejtemnějším v pozdním díle skladatele a závěrečné Adagio–Allegretto se loučí se světem útržky citací a křehkou, až rozpadlou konstrukcí.
Derevjankova verze redukuje orchestrální aparát na čtveřici nástrojů, aniž by porušila strukturu díla. Naopak — komorní tvar zdůrazňuje fragmentálnost, ironii a introspekci, které v původní symfonii někdy zanikají. Díky tomu vyznívá Šostakovičovo „poslední slovo“ ještě intimněji a zranitelněji.

Gruzínsko-belgický skladatel Giya Kančeli (1935–2019) je znám svým jedinečným hudebním jazykem, kde se minimalistická jemnost setkává s duchovní meditací i groteskně vyhraněnými kontrasty. Eine kleine Daneliadeje typickým příkladem jeho přístupu: dílo psané s humorným odstupem, inspirované osobními vzpomínkami a hudebními žerty, přesto však nesoucí jistou melancholii, která je pro Kančeliho estetiku charakteristická. Kontrast mezi extrémní jemností a náhlými dynamickými výpady působí jako hudební metafora života — s jeho nečekanými zvraty, tichými pauzami i okamžiky radikální energie.

Straussova (1825-1899) krátká orchestrální taškařice z roku 1861 je jedním z nejpopulárnějších symbolických „hudebních strojů“ 19. století. Podtitul „hudební žert“ vystihuje její charakter: nepřetržitě běžící rytmicko-melodická figura se tváří jako nekonečný pohyb, který se ironicky zastaví teprve tehdy, když jej sama skladatelova ruka nechá „vyvanout“.
V kontextu závěrečného koncertu funguje dílo jako hravé rozptýlení po dvou závažnějších skladbách — ale zároveň i jako rafinovaný dramaturgický komentář. Straussova mechanická perpetuita totiž získává nový podtext, stojí-li vedle Šostakovičových existenciálních úvah i Kančeliho jemně ironického nadhledu.

Společně vytvářejí tato tři díla večer, který uzavírá festival nikoli pompézně, ale s inteligentním gestem: hudbou, jež se pohybuje mezi humorem a vážností, mezi odkazem minulosti a současným prožitkem. Perpetuum mobile se tak stává metaforou samotné hudby — nikdy nekončícího pohybu, který se s každým poslechem obnovuje v nových podobách.