Program propojuje tři kompoziční světy, které v dějinách hudby představují odlišné estetické paradigmaty: barokní kontrapunktickou architekturu, autonomní houslovou idiomatiku a moderní ruský expresivní symbolismus.

Sonáta g moll BWV 1016 Johanna Sebastiana Bacha (1685–1750) je v pořadí třetí sonátou z cyklu šesti Sonát pro housle a obligátní cembalo. Představuje vyzrálou fázi Bachovy komorní tvorby, v níž je tradiční basso continuo nahrazeno plně komponovaným klávesovým partem. Dílo tak vytváří triový model se dvěma melodickými liniemi v cembalu a houslovým hlasem, které dohromady formují polyfonní texturu s vysokým stupněm strukturální integrace. Sonáta vykazuje rysy pozdního tzv. sonata da chiesa, avšak transformovaného do osobité, polyfonně sevřené formy. Práce s chromatickou zahuštěností a imitací zde navazuje na vrcholnou německou tradici, přičemž přináší i výrazné kantilénové momenty odkazující na italské vlivy.

Partita č. 2 d moll BWV 1004, komponovaná ve stejném Bachově období kapelníka v Köthenu, je součástí skladatelova cyklu tří partit a tří sonát pro sólové housle. Partita je koncipována v rámci taneční suity, avšak vnitřní proporce cyklu jsou radikálně přetvořeny závěrečnou Chaconou, jejíž rozsah přesahuje součet předchozích vět. Tato monumentální variace na ostinátní harmonický model představuje extrémní syntézu houslové techniky, kompoziční invence a duchovní symboliky. Muzikologická literatura ji interpretuje jako „metahudební“ útvar – přechod od taneční stylizace k transcendentní meditaci, jejíž význam byl mnohdy spojován s osobními biografickými kontexty skladatele. Polyfonní iluze vytvářené prostřednictvím arpeggiových struktur, figurací a dvojhmatů rozšiřují idiomatické možnosti sólových houslí do roviny téměř orchestrální.

Cyklus Sedmi romancí na básně Alexandra Bloka, op. 127 Dmitrije Šostakoviče (1906-1975) vznikl v roce 1967 v pozdní tvůrčí etapě skladatele, kdy se Šostakovič stále silněji obracel k intimním komorním formám a k symbolistické poezii ruského fin-de-siècle. Cyklus je vystavěn jako sled autonomních miniatur, jejichž výrazová škála osciluje od intimního lyrismu až po existenciální zdrcenost. Šostakovič zde uplatňuje harmonický jazyk pozdního stylu: zvýšenou frekvenci modálních průsvitů, chromatické zhustění v klavírní složce a téměř „instrumentální recitaci“ vokální linky. Blokova symbolistická metaforika je přetavena do výrazového gestu, které v sobě nese stopu skladatelovy osobní bilance i reflexi kulturní paměti 20. století. Skladba byla napsána na popud violoncellisty Mstislava Rostropoviče pro jeho ženu Galinu Vishnevskou a houslistu Davida Oistracha. Klavíristou při premiéře v Moskvě v roce  1967 byl vynikající skladatel Mieczyslaw Weinberg.