Tento večer nabízí mimořádný vhled do komorní tvorby Dmitrije Šostakoviče prostřednictvím tří vrcholných sonát — pro housle, pro violoncello a pro violu. Vznikaly v různých obdobích skladatelova života a dohromady tvoří pozoruhodný hudební triptych, který odráží proměny jeho stylu i proměny doby: od třicátých let, přes pozdní šedesátá léta, až po poslední měsíce jeho života.

Sonáta pro violoncello a klavír d moll, op. 40 (1934) reprezentuje ranější, formálně čistší období Šostakovičovy komorní tvorby. Přesto v ní již nacházíme typické napětí mezi lyrickou citovostí a sarkastickou energií. Skladba vznikla pro violoncellistu Viktora Koubatského a nese v sobě stopy osobní roviny, která doprovázela skladatelův tehdejší život. První věta kombinuje tradiční sonátovou formu s vokální kantilénou, druhá věta je brilantní, téměř groteskní scherzo, zatímco pomalá třetí věta přináší vzácnou průzračnost a klid. Finále působí bezprostředněji, s téměř divadelním nadhledem, avšak pod povrchem zůstává patrný stín, jenž je pro Šostakoviče charakteristický.

Sonáta pro housle a klavír G dur, op. 134 (1968, věnovaná Davidu Oistrachovi) vychází ze skladatelovy pozdní tvůrčí fáze, v níž se tonalita, osobní melodika i prvky dvanáctitónové techniky prolínají do kompaktního, intelektuálně náročného celku. První věta působí jako rituální, pomalu postupující procesí; střední věta nabývá jízlivého, rytmicky narušeného charakteru; závěrečné Largo v podobě rozsáhlé passacaglie patří k nejzávažnějším pozdním plochám Šostakovičova díla — neúprosně budovaným variacím, které v posluchači zanechávají pocit monumentální tíhy i tiché rezignace.

Sonáta pro violu a klavír, op. 147 (1975) je skladatelovým úplně posledním dílem, dokončeným několik týdnů před smrtí a věnovaným violistovi Fjodoru Družininovi. Její hudební jazyk je oproštěný, téměř asketický: každý tón má existenciální váhu, formální gesto je redukováno na esenci. Úvodní Moderato se nese v meditativním, ztišeném duchu, prostřední Allegretto vzpomíná na někdejší ironii, avšak ve zjemnělé, lámavé podobě. Finále je prosyceno odkazy k Beethovenově „Měsíční“ sonátě — nikoli jako citátová hra, ale jako hluboká úvaha o odkazu, pomíjivosti a o posledních věcech člověka. Sonáta tak stojí jako epitaf nejen skladateli, ale i celému jeho hudebnímu světu. Komplet tří sonát v jediném večeru tvoří jedinečný oblouk: portrét skladatele, který se po celý život pohyboval mezi politickým tlakem a intimní zpovědí, mezi výrazovou strohostí a emotivní hloubkou. Sonáty poskytují vzácný panoramatický pohled na Šostakovičovu hudební mysl — od mladistvé energie přes zralou komplexnost až k tichému, do sebe obrácenému závěru skladatele.