V časopise Harmonie vyšla recenze Jana Hocka na CD z našeho festivalu: 😃

“Mimořádný výkon Lukáše Vondráčka na festivalu Kutná Hora 2018 vyšel na CD!

Každý ročník Mezinárodního hudebního festivalu Kutná Hora je díky vydavatelství Lotos reflektován nahrávkou. V prosinci vyšlo CD z 11.ročníku, tj. z roku 2018. Zachycuje vystoupení klavíristy Lukáše Vondráčka v chrámu sv.Barbory, mimochodem jeho první na tomto festivalu. Vítěz prestižní klavírní soutěže královny Alžbety v Bruselu (2016), který nyní žije v americkém Bostonu, zvolil raně a pozdně romantický repertoár – Schuberta a Brahmse. Tedy nejtěžší kalibr (vedle Dvořáka pochopitelně), kterým učaroval hudbymilovné publikum v Evropě a Spojených státech.
Dnes dvaatřicetiletý klavírista, o němž se Vladimir Aškenazy vyjádřil, že takový se rodí jednou za třicet let, vyhmátl zvláště v romantické hudbě celou škálu emocí, onu cestu mezi srdcem skladatele a notovým papírem. „Dneska noty zahraje každý,“ nechal se slyšet Vondráček, „ve dvanácti letech děti v Číně zvládnou neuvěřitelné věci, ale nemá to emocionální náboj. Prostě žádný impact. Je důležité, aby si člověk něco prožil a udělal spoustu chyb. Chyby mě do určité míry inspirují, protože se pak cítím jako člověk.“ A člověčiny je v této nahrávce hodně, takže hudba doslova ožívá, prostupuje všemi póry, zaplňuje mysl i tělo.
Jako první zazní Intermezzo: Andante teneramante z Klavírních kusů č.2 A dur, op.118 Johannesa Brahmse z roku 1893. Rok předtím se skladatel k tvorbě pro klavír vrátil po dlouhých třinácti letech, kdy se věnoval především orchestrální hudbě. Opusy 116,117 a 118 označil jako „ukolébavky mé bolesti“, neboť v nich převládla meditativní, intimně emocionální povaha tvůrce. Ačkoli sám byl virtuózním klavíristou, tentokrát zvítězila duše hudby. A Vondráček stejně tak dokázal na ploše necelých šesti minut rozehrát tu temné emoce, onde klidné, prozářené či ponořené do něhy. V naprostém soustředění, jakoby v odpoutání se od tělesnosti, rozehrává s dynamickou a barevnou precizností koncert citů.
Největší plochu alba pak zaplňuje Franz Schubert a jeho poslední sólová klavírní skladba, zkomponovaná v roce jeho smrti (1828) – Sonáta č.21 B Dur, D 960. Ze čtyř částí je nejrozměrnější hned ta úvodní, Molto moderato (21:21). Ta vychází z nádherné, až hymnické melodie. Vondráček vpravdě intuitivně pracuje s dynamikou, vytváří napětí; hudební tok se proměňuje výrazově i barevně, dochází v něm k pnutí díky střetu moderního uchopení se zvukem hravě mozartovským či dramaticky romantickým. Už chápu, proč Schubert byl ve svojí době hrubě nepochopen, a tudíž opomíjen až do 20.století. Klavírista rozehrává všemi fazetami nejen melodii, ale také různé nálady – od jiskřivé po zasmušilou, od něžné po hřmotnou proměnlivě bobtnajícími emocemi. Následující Andante sostenuto sytí ponurá melodie a jaksi znejistělý rytmus. Vondráček dokáže vyhmátnout i barokizující téma z pohledu romantické fatálnosti na jedné straně, na té druhé dojemnou niternost Schubertovy pozdní hudby přes ztišení, jež je ale vzrušující, doslova výbušné. Třetí část (Scherzo: Allegro vivace con delicatezza), mimochodem nejkratší (4:10), tvoří ostrý kontrast k předchozí emocionální hloubce; je mozartovsky hravá, až rozverná. Z klavíristova srdce tryská radost, prsty tančí po klaviatuře. Závěrečná část (Allegro ma non troppo. Presto) představuje fúzi obou poloh, zlatou střední cestu mezi dramatičností, jasnozřivostí, veselostí a hymničností. Finálním vzepětím završí Vondráček vskutku mimořádný výkon.
Přiznám se, že dlouho jsem neslyšel tak strhující přenos bezprostředního hudebního zážitku na nosič. Bravo!”