Jiří Bárta: Festival v atmosféře kontrastů
Mezinárodní hudební festival Kutná Hora je po dvě desetiletí spojen se jménem mezinárodně uznávaného violoncellisty Jiřího Bárty. Coby umělecký ředitel festivalu má zásadní podíl na výběru umělců a tvorbě dramaturgie festivalu. V prvním případě využívá svých kontaktů získaných při koncertování po celém světě a do Kutné Hory dokáže přivést špičkové hudebníky z tuzemska i ze zahraničí. V tom druhém zaujme a přiláká posluchače naprosto originálním výběrem méně hraných autorů a děl komorní hudby, které dokáže konfrontovat se skladateli té nejvyšší třídy. Repertoár letošního, v pořadí již 18. ročník festivalu, je sestaven na počest padesátého výročí úmrtí Dmitrije Šostakoviče.
Dmitrij Šostakovič se zásadním způsobem zapsal do kulturních a politických dějin dvacátého století. Příběh skladatele ve stalinistickém Sovětském svazu a jeho boj o uměleckou svobodu fascinuje dodnes. Nicméně proč jste v dnešní politicky rozjitřené době vsadil právě na tohoto ruského skladatele?
J: V komunistickém Československu jsem vyrůstal v atmosféře cenzury. Vím, jak jsem nesnášel pocit, že za mne kdosi předvybírá to, co mohu číst, poslouchat nebo vidět. Přišel rok 1989 a nadšení ze svobody. Jenže cenzura nemizí, sice není oficiální, ale v našich duších zůstává. Krátce po vypuknutí války na Ukrajině jsem odehrál se Lvovskou filharmonií Dvořákův koncert. Otázka dirigenta byla jednoznačná: “Co příště?” Navrhl jsem Šostakovičův koncert. V žádném případě ruskou hudbu. Ironií osudu Šostakovič, střídavě oslavován a otloukán sovětským režimem, nese posmrtně vinu za ruskou invazi. I když dovedu pochopit postoj mých ukrajinských přátel, Šostakovič, Čajkovskij nebo Rachmaninov opravdu nemohou za to, že Putin napadl Ukrajinu. A protože letos uplyne padesát let od Šostakovičova úmrtí a protože Šostakovič byl génius, proto po ročnících Beethovena a Smetany letos festival věnujeme právě jemu.
I dramaturgii letošního ročníku jste postavil na kontrastech. Letmý pohled do programu festivalu nabízí otázku: „Proč Šostakovič versus jiní?”
J: Vždycky mě bavily kontrasty a v tom smyslu jsem také stavěl dramaturgii prvních ročníků festivalu. V případě Šostakoviče hlásícímu se k tradicím západoevropské hudby to bude spíše ve hledání souvislostí. Proto Šostakovič versus Chopin, Schubert, Mozart, Mahler…
Jeden z večerů letošního ročníku lze stručně charakterizovat slovy Bibik versus Šostakovič versus Rachmaninov. Jak jste dospěl k této trojici?
J:I když skladatelský odkaz ukrajinského skladatele Valentina Bibika si svoje místo na světových pódiích stále hledá, jsem přesvědčen, že houslová sonáta Bibikova v interpretaci manželů Palových (jejich CD s Bibikovými sonátami jsou skvostná, doporučuji!) bude objevem pro nejednoho posluchače festivalu. Valentin Bibik spojený většinou svého života s rodným Charkovem, krátce pak s Petrohradem a posledními lety jeho života s izraelským Tel Avivem, se etabloval jako jeden z prvních avantgardních skladatelů sovětské hudby šedesátých let dvacátého století. Jeho hudba mně povrchně zní jako průsečík mezi Šostakovičem, Lutoslawským a Pärtem, je však naprosto svébytná, originální a přitom posluchačsky přístupná.
Ve spojení s klavírními trii Šostakoviče a Rachmaninova vnímám tento program jako večer usmíření národů. Nejen toho rusko-ukrajinského.
Co byste uvedl na závěr své pozvánky na letošní ročník Mezinárodního hudebního festivalu Kutná Hora?
J: Na závěr? Zbavme se cenzury, cenzury v našich duších i cenzury veřejné. Život je příliš krátký na to, abychom jeho poznání omezovali tím, co smíme a nesmíme.
Rozhovor: Petr Kolář